Pane doktore, jste rodilý Pražák. Kterou část Prahy máte nejraději?
Narodil jsem se a vyrostl na kopci kolem kostela svatého Matěje, na Hanspaulce. Každého člověka ovlivňuje místo, kde prožil dětství. Když se vracím na Hanspaulku, každý dům, každý plácek, ve mně vyvolává nějaký střípek vzpomínky, který je obdivuhodně svěží… Je třeba něco dodávat?
I když má být tento rozhovor hlavně o vašem psaní, nemůžu začít jinak, než u vašeho povolání, díky kterému vás zná každý. Co vás vedlo k jeho výběru? Chtěl jste být vždycky lékařem?
Ale kdepak! Co všechno já chtěl být! Botanik a přírodovědec, profesor dějepisu a pak přišla literatura, touha psát. Umět psát, aby to čtenáře zajímalo. A protože ruku v ruce jsem si zamiloval divadlo, záhy bylo divadlo na prvním místě. Tak proč zvítězila medicína? To byla adolescentní naivní představa. Chtěl jsem být autor dokonalý a psát opravdově, rozumět člověku. A jako nejvhodnější průprava mi připadala medicína… Bylo to troufalé a neodpustitelně zjednodušené.
Jaký měli vliv na vaše životní směřování rodiče?
Měl jsem moudré rodiče, nikdy mne nechtěli ohýbat podle svých představ ( i když by tátu asi tehdy potěšilo, kdybych si vybral práva…) od útlého dětství vždy okamžitě podporovali jakýkoliv můj zájem a umožňovali mi jej naplňovat, samozřejmě v rámci svých možností. Nic mi nerozmlouvali. Jsem jim za to vděčný a dnes to velice oceňuji!
Když jste byl na střední škole, tak jste hrál divadlo. Spolu s vašimi spolužáky, z nichž z mnohých se stali později známí herci, jste dokonce vystupovali s vlastními hrami v dejvickém Divadélku v suterénu.
Těch kamarádů bylo hodně, třeba Jarka a Ťulda Brouskovi, Naďa Gajerová, Honza Rosák, Láďa a Richard Tesaříci, Ivan Hlas, Jaromír Hanzlík, Jiří Štěpnička, Petr Štěpánek, Oldřich Vízner…. Divadlu se nedá uniknout a jsem rád, že mohu spojit příjemné s užitečným a překládat z francouzštiny. Jednak v divadelní hře je skvělá hovorová řeč, dialog, udržuji si tedy znalost jazyka a zároveň to mohu nabídnout jiným kamarádům, aby si to zahráli. Třeba Petr Nárožný, Vašek Vydra…
Přenesme se do současnosti. Jak začíná váš všední den? V kolik hodin vstáváte?
Jsem převychovaný skřivan. Vstávám v půl páté a v půl šesté jsem již v ordinaci. Od šesti normálně fungujeme, začalo to s mým nástupem do prvního místa v Bohnicích. Primář Martilík chodil na šestou, protože ho vozila do práce jeho žena, zdravotní sestra. A aby tam neměl dlouhou chvíli, dával najevo, že bylo dobré, abychom chodili taky brzy. Tak jsem si zvykl.
V půl šesté jste tedy již v Modré Laguně. Co následuje pak?
Stereotyp je dán ambulantním provozem. Kontroly medikací, úpravy, pohovory, psychoterapeutické vedení a relaxační cvičení a pochopitelně akupunktura. Je to disciplína, která může obohacovat naší medicínu a když si to pacienti ověří na sobě, není třeba je přesvědčovat.
A v ordinaci trávíte několik hodin. Takže když skončíte…
Správně tušíte, že po šesti, sedmi hodinách v ambulanci, kde příběh střídá příběh a nejsou to snadné životní osudy, člověk potřebuje vysadit. Nedá se všechno odložit s pláštěm na věšák! Některé problémy člověka řeší i pak, doma. Vrací se k nim a hledá správné řešení. A věřte, že ani moji kolegové na tom nejsou líp. Medicínu má totiž člověk dělat naplno a nevymlouvat se. A dovedete si představit, jak člověka zahřeje, když vás po letech někdo osloví, aby vám poděkoval?
Kolik pacientů ročně vyšetříte? Máte představu, kolik jich bylo za celou vaši kariéru?
Tak to vskutku netuším…psychiatrii dělám 45 roků… to si netroufám ani odhadnout.
V Čechách je nadprůměrný počet sebevražd. Ve středních Čechách a Praze někdo ukončí svůj život obden
Jako lékaři vám prošla rukama řada známých i neznámých pacientů. Je u nás dnes obvyklejší mít svého psychiatra nebo psychologa, než tomu bylo řekněme před pěti lety? A jaké problémy vaše pacienty nejvíc trápí?
Kouzlo psychiatrie je i v tom, že se nic úplně neopakuje, každý příběh je unikátní. A jako si lidé zvykli chodit pravidelně ke svému zubaři, k zubnímu hygienikovi anebo s autem do servisu, nemělo by nikoho překvapit, že je třeba i pečovat o duši! Vyplatí se! Podle statistik každý druhý až třetí člověk na světě potřebuje totiž psychiatrickou nebo psychologickou péči! A to je alarmující!
Pojďme tedy k vaší literární tvorbě. Jste člověkem a hlavně spisovatelem mnoha témat a tváří, vaší doménou jsou však detektivky. Kolik jste jich celkem už napsal a kde berete inspiraci?
Napsal jsem hodně detektivních povídek a víc jak třicet detektivních románů. Kdysi mě napadla taková šibalská myšlenka, co by se stalo, kdyby opravdu existoval ve Francii kluk, který se jmenuje Maigret a vzal si do hlavy, že bude kriminalista. Co by to asi přineslo? A už je těch knižních příběhů několik… a pořád mě to baví vymýšlet.
Proč právě detektivky? Má na to vliv, že právníkem byl váš tatínek?
Kdepak s otcem právníkem to nemá nic společného, probudilo se to jinak. Chodil jsem do pojízdné knihovny a nosil si domů každý týden celou síťovku knížek Simemona, Agathu…A četl jsem, nemohl jsem se odtrhnout. Nakonec s baterkou pod peřinou, protože jsem musel vědět, jak do dopadne! A když jsem chodil na vyučování se zarudlýma očima, toužil jsem napsat něco takového. Aby nějaký jiný čtenář nemohu příběh odložit… A protože muž je tvor naivní a věří, tedy i já doufám, že se mi jednou takovou skvělou detektivku podaří napsat.
Jak dlouho trvá napsat dobrou napínavou detektivku?
Správná otázka… Budu se o to dál snažit…
Máte právě nějakou rozepsanou? Pojďme tedy k vaší literární tvorbě. Jste člověkem a hlavně spisovatelem mnoha témat a tváří, vaší doménou jsou však detektivky. Kolik jste jich celkem už napsal a kde berete inspiraci?
V těchto dnes vychází v nakladatelství Baronet nová knížka Tržnice Wang Freres. Tak si musím trochu oddychnout!
Vedle detektivek jste ale napsal i řadu dalších knih. Například několik básnických sbírek. Zajímalo by mne, jak se stal z psychiatra básník. Nebo to bylo naopak?
Básníkem se člověk stává v dětství a buď mu to zůstane, nebo talent potlačí. Velcí básníci tvrdili, že psát poezii není důstojné mužům. Nemyslím si to. Poezie je literární útvar, který člověku pomáhá žít, ať si to uvědomuje nebo ne. Bez poezie by nás život byl moc smutný
Co vás k napsání básní nejvíc inspiruje?
Báseň je kouzlo okamžiku, jasná emoce, která vytryskne a musí ven, není to román, který se musí „odsedět“. Ale nejvíc v poezii skutečně inspiruje láska!
Osudové vám zůstalo i divadlo. Na svém kontě máte překlad dvou desítek divadelních her. V čem se liší překladatelská technika u beletrie a divadelních her?
Měl jsem štěstí, že jsem poznal slavné divadelní francouzské autory, Thomase, Annouilhe, Giudiceliho. A když znáte autora, mnohem lépe se vám to překládá, umíte se představit, co chtěl autor vyjádřit. U Thomase se mi navíc dařilo najít i adekvátní české výrazy, takže autor, když přijel na premiéru prohlásil, že rozumí česky… To byla velká pochvala!
S manželkou Marcelou se pomalu blížíte ke zlaté svatbě. Jak jste se seznámili?
Na mezinárodním táboře, kde jsme tlumočili, já francouzštinu, Marcela angličtinu. To bylo v roce 1968… a vydrželo nám to…
Syn Filip je advokátem a pokračuje tak v rodinné právnické tradici. Nevadí vám ale trochu, že nepokračuje ve vašich medicínských stopách?
Není to tak docela, syn je sice advokát, ale zároveň je manažerem dermatologického centra Lasermed. Úplně od stromu tedy nedopadl!
Minulý týden jste oslavil sedmdesátku. Jsou to pro vás významné narozeniny? Pocítil jste s jejích příchodem něco, co by mělo znamenat radikální změnu ve vašem životě?
Na to si musíme počkat, uvidíme! Dožít se sedmdesátky není žádná zvláštní zásluha… Budu fungovat jako dosud, není důvod něco měnit!
Na odpočinek na chalupě tedy nepomýšlíte?
Tak to si pište! Už se nemůžu dočkat, až se oteplí a budu trávit víkendy na chalupě. Mám spoustu plánů! Ale psaní ani pacienty neopustím!
Přeji vám proto za sebe i za čtenáře hodně zdraví a vše nejlepší v osobním i pracovním životě. A těšíme se samozřejmě na další knihy od vás.
Děkuji a také přeji vše dobré.
