Americko-izraelský útok na Írán a následující odveta uvěznily na Blízkém východě přes šest tisíc Čechů. Vláda začala řešit jejich repatriaci a hned se ozvaly kritické hlasy, že tam neměli vůbec jezdit.
Podle ministra Macinky na to budou „lidé vzpomínat jako na dobrodružství, že viděli bouchat rakety“. Premiér Babiš skrze sněmovní mikrofon úkoloval letecké společnosti jako dispečer a předsedu Pirátů Hřiba označil za nevyléčitelného psychopata. Ten mu to vrátil s tím, že „Andrej Babiš je poslední, kdo by tu měl šermovat nějakými diagnózami, když sám ve volných chvílích mluví s kohoutem.“
Zmatek kolem záchrany Čechů v mnohém připomínal „mikromanagement“ za covidu. Asi největší ironií osudu na tom je to, že těmi uvízlými jsou představitelé společenské smetánky z řad umělců i podnikatelů, kteří si především do Dubaje odskočili za sluníčkem. To, že se právě „Město zlata“ či „Perla zálivu“ stane nebezpečným místem, kam budou létat íránské rakety a drony, by ještě před pár dny napadlo opravdu jen málokoho.
A ti, kdo tam možnost jezdit nemají, se do těch bohatších, kdo mohou, teď trefují na sociálních sítích. „Jakmile někdo zmíní Dubaj, okamžitě se objeví vlna negativity, výsměchu a posměšků. Komentáře typu: ‚Tak co, vaše bezpečné město?‘, ‚Za kolik teď prodáváte ty byty?‘, ‚Máte v těch apartmánech taky bunkr? A neprodáte ho teď se slevou??‘ A pod tím smích… wtfff Upřímně? Tohle je fakt zoufalárna,“ popsala jejich reakce Simona Krainová.
Co za tím asi je? Napadá mě jediná odpověď – závist. Nebo ne?
Zdroj: autorský text
