Nejslavnější Remarquova kniha Na západní frontě klid je příběhem osmnáctiletého chlapce, který dobrovolně narukuje do 1. světové války, a to, co tam zažije, ho vnitřně zabije, i když fyzicky všechnu tu hrůzu přežije. Stane se zástupcem ztracené generace. Vzpomínáte si ještě na ich-formu, o které jste se učili na maturitu? Obrovský úspěch této knihy, které se za tři roky od jejího vydání v roce 1928, prodalo na 3 a půl miliónu výtisků ale v ich-formě nejspíš nevězí.

Knížky měl v rodině

Remarque se narodil v roce 1898 v Osnabrücku v Německu a na vlastní kůži zažil většinu klíčových událostí 20. století. Jeho otec byl knihař, a tak již od dětství, spolu se svými třemi sourozenci, vdechoval s tiskařským klihem i lásku ke knihám. Ta ho také přivedla ke studiu na učitelském ústavu v Münsteru, městu proslulém komunitou novokřtěnců, kteří tam v letech 1533 až 1534 očekávali konec světa a během čekání zavedli tuhou teokratickou diktaturu včetně zavedení mnohoženství a zrušení soukromého vlastnictví, a také podpisem vestfálského míru, kterým konečně skončila třicetiletá válka.

Remarque ale nezačal učit děti, ale stejně jako hrdina jeho nejslavnější knihy Pavel Bäumer, začal – jak tomu sám říkal – vyrábět mrtvoly. Realistický popis života vojáků ve frontových zákopech v jeho nejdůležitější knize mu zaručil světovou proslulost. A k motivům 1. světové války, životu v poválečném, krizí zmítaném Německu a pak i 2. světové války se ve svých dalších knihách, jako například Tři kamarádi, Nebe nezná vyvolených, Čas žít, čas umírat nebo Černý obelisk stále vracel.

Jeho slavná kniha ale vyšla až v roce 1928. Deset let poté, co se válkou poznamenaný Remarque vrátil domů a zjistil, že je pro něj už velice těžké být stejný jako dřív. Nevěděl, co se životem, ani se pořádně nedokázal nikde zaměstnat. Střídal všechny možné profese, chtěl se stát hudebníkem nebo malířem, hrál na varhany v ústavu pro choromyslné, živil se jako automobilový závodník, prodával náhrobní kameny, učil děti, pracoval v reklamní agentuře nebo psal do berlínského časopisu Sport im Bild a hannoverského Echo continental. Do toho hodně cestoval – po Itálii, Švýcarsku, Balkáně a Turecku – a také se v roce 1925 oženil. Manželství s Juttou Zambonovou trvalo sice jen pět let, ale v roce 1938 se vzali znovu. Tentokrát proto, aby se Zambonová nemusela vracet do fašistického Německa.

Za tři týdny

Klid Remarque nacházel právě v psaní svých příběhů, v nichž se vypisoval ze zážitků, na které byl příliš mladý a příliš citlivý. Přestože před tím už vydal tři romány, teprve novela Na západní frontě klid předčila všechna očekávání – jeho i jeho nakladatele. Knížku přitom napsal na jeden zátah během tří týdnů. A její obsah se pak dotknul srdcí miliónů čtenářů, kteří se stejně jako on vyrovnávali s prožitou válečnou zkušeností. V roce 1930 získal film Lewise Milestona natočený podle této knihy Oskara a v roce 1979 se k ní znovu vrátil americký režisér Delbert Mann, který svůj film dokonce natáčel v Čechách.

Kromě ohromujícího celosvětového úspěchu však Remarqua čekala i nelibost nastupujícího fašistického režimu. Ten ho kvůli jeho údajně nevlasteneckého popisu chování německých vojáků během války k smrti nenáviděl a okamžitě po nástupu k moci v roce 1933 ho zapsal na seznam zakázaných spisovatelů. Byl označen za „literárního zrádce“ a jeho knihy se veřejně pálily. Nakonec ho v roce 1938 zbavili německého občanství. Nové občanství získal o rok později v Americe, kam vpředvečer světového válečného konfliktu emigroval.

Marlen Dietrich i žena po Chaplinovi

Během války ztratil v koncentračním táboře sestru, což ho vedlo k napsání knihy Jiskra života. Do Německa už se pak nikdy nevrátil a žil střídavě v USA a ve Švýcarsku. Ve Spojených státech se také setkal se slavnou herečkou a zpěvačkou Marlene Dietrichovou a prožil s ní milostný románek, po kterém božská Marlene strávila dalších sedm let s Jeanem Gabinem.

Remarque se krátce po ukončení svého formálního prvního manželství v roce 1958 oženil s americkou filmovou hvězdou Paulette Goddard, bývalou manželkou Charlie Chaplina. Ta s ním zůstala až do posledních dnů, kdy na klinice ve švýcarském Locarnu podlehl srdeční slabosti.

Spousta slz

Remarque trvale zůstává oblíbencem mladé generace, která se na jeho knihách učí, jaké to je přejít z mládí do světa dospělých. Pro mnohé z jeho čtenářů zůstávají jeho romány klenoty knihoven i dlouho poté, co jejich mládí odešlo. Za minulého režimu patřil dokonce k podpultovým autorům. A ani dnes není k sehnání, vše je beznadějně vyprodáno.

Kritika někdy Remarquovi vyčítala, že píše příliš líbivě, že se snižuje k většinovému vkusu publika a třeba i to, že se hodně opakuje, takže s každou další knížkou se dá odhadnout, jak asi dopadne. Dokonce mu vyčítali, že je příliš sentimentální. Ale ano, těch slz prolitých nad jeho romány budou dnes určitě už hektolitry. A líbivý? Pokud to znamená, že se lidem jeho knihy líbí i padesát let po jeho smrti, tak se ti kritici trefili vlastně dokonale.