Za okny jedné z podhorských vsí na pomezí dvou krajů padá soumrak. Na návsi u oprýskané autobusové zastávky, kam zajíždí spoj už jen dvakrát denně, neprojde ani živáček. Dětské hřiště zarůstá travou a polovina stavení má stažené rolety – slouží už jen jako víkendová sídla pro lidi z měst, kteří se v pátek večer zavřou za vysoké dřevěné ploty. Jediné teplé světlo svítí z oken přízemního domku s nápisem Hostinec.
Uvnitř je však v pátek v podvečer nezvyklý klid. Žádná hudební kulisa z rádia, žádné tlumené zpravodajství v pozadí. Slyšet je jen rytmické cinkání půllitrů o mycí pult a tichý hovor trojice stálých štamgastů u stolu pod hodinami. Na bíle vymalované zdi nad výčepem zbyl po televizoru jen černý kovový držák a prázdná zásuvka.
„Vidíte to prázdné místo na zdi? Tam visela televize přes deset let,“ ukazuje osmapadesátiletý hostinský pan Jaroslav, zatímco do sklenice točí pivo s poctivou pěnou. Hospodu v obci se dvěma stovkami stálých obyvatel provozuje s manželkou téměř čtvrt století. Dnes už ale hostům nepustí ani večerní zprávy, ani rádio k mariáši.
„Před časem dorazil dopis od autorských svazů. Chtěli po mně paušál za televizi i za malé rádio, co hrálo v rohu za barem. Když jsem si to sečetl, vyšlo to na bezmála patnáct tisíc ročně. Víte, kolik piv musím vytočit na vsi, kde v týdnu přijde pět lidí za večer, abych zaplatil jenom to, že tu hraje rádio jako kulisa? Tak jsem to sbalil a dal příbuzným,“ krčí rameny Jaroslav.
Vesnice bez mladých: Všichni jsou pryč
Situace s poplatky je přitom jen vyvrcholením dlouhodobého úpadku života na venkově. V obci už před lety skončila pošta i malá prodejna smíšeného zboží – pro rohlíky a základní potraviny se musí jezdit deset kilometrů do nejbližšího města.
Největším problémem je však odliv lidí. „Mladí? Ti jsou dávno pryč. Jakmile dodělají školu, odejdou do Prahy, do Plzně nebo do města za prací a zábavou. Tady pro ně není pořádná práce, není tu žádné vyžití a bez auta se odsud po páté odpoledne nedostanete. Zůstali tu převážně důchodci a my, co jsme tu zakořenění,“ popisuje realitu pan Václav, jeden z místních rodáků sedící u stolu.
Když se dříve mladí vraceli na víkendy domů, zamířili večer do hospody. Bylo to přirozené, takové informační centrum i místo, kde se řešilo vše od výpomoci až po organizaci hasičského plesu.
„Dneska mladá generace žije v mobilech. A když už sem v pátek někdo přijede, proč by chodil do hospody, kde je hrobové ticho a v devět se zavírá? Raději zůstanou doma,“ dodává hostinský.
Inspektor v civilu a boj o přežití
Zatímco ve velkých městech představují poplatky organizacím jako OSA nebo Intergram pro prosperující podniky marginální náklad, pro venkovský mikropodnik jde často o rozdíl mezi tím, zda udrží provoz, nebo zavře.
Zákon přitom nebere ohled na to, zda rádio hraje v zaplněném baru v centru metropole, nebo v poloprázdné venkovské ratejně. Jakmile je přístroj na místě přístupném veřejnosti, je považován za nástroj generující zisk.
„Nejvíc mě dorazilo, když se tu před časem objevil pán v civilu, dal si jedno nealko pivo a psal si do sešitu, že u pípy hraje rádio s předpovědí počasí. Prý veřejná produkce za účelem komerčního zisku. Jaký zisk mi přinese to, že soused slyší, jestli bude zítra pršet, mi nikdo nevysvětlil,“ vzpomíná hořce Jaroslav na kontrolu, po které následovaly složenky s hrozbou exekuce.
Když zhasne hospoda, zhasne i vesnice
Důsledky jsou pro místní komunitu drtivé. Zákaz promítání a absence hudby vymazaly i ty poslední společenské události, které vesnici držely pohromadě.
„Dřív jsme se tu sešli celá vesnice, když se hrálo mistrovství světa v hokeji nebo olympiáda. Dalo se pivo, fandilo se, chlapi i ženský se bavili, žilo to tady. Dneska sedí každý sám doma ve svém obýváku. Hospoda ztratila duši,“ konstatuje Václav.
Jaroslav utírá pult a dívá se do poloprázdného sálu. „Energie šly nahoru, lidi šetří a různé instituce po nás pořád něco chtějí. Já to tady nedělám pro zisk, ale proto, aby vesnice úplně neumřela a staří sousedé měli kde prohodit slovo. Když nám ale budou házet klacky pod nohy i kvůli zapnutému rádiu, jednoho dne jednoduše otočím klíčem v zámku a hotovo. Pak už tu ale nezbude vůbec nic.“
V lokále se mezitím rozhostilo ticho, které přerušuje jen pravidelné tikání starých nástěnných hodin odpočítávajících čas mizejícího světa českého venkova.
