Kavárna Belveder
Takový národ výtvarníků potřebuje pochopitelně ke své práci nejen ateliér, dobré světlo a náčiní, ale také místo, kde se může scházet se svými kolegy a přáteli a debatovat o umění a vůbec o směřování veškerenstva.
Ideální pro společnost letenských malířů a sochařů byla kavárna Belveder na rohu ulic Korunovační a Čechova.
Název Belveder se sem možná přenesl z nedalekého hotelu stejného jména na rohu ulic Korunovační a Na Výšinách (arch. Josef Pospíšil, 1905), který vlastnil František Regner (nemůžeme ale s jistotou tvrdit, že ho i nechal vystavět). Budova je to zajímavá ještě ze dvou důvodů, jednak se tu v lednu 1912 setkal Vladimír Iljič Lenin se svými soudruhy, o čemž nás od roku 1960 informovala pamětní deska od Jana Červa, a potom tu byly umprumácké koleje Mikoláše Alše, takže se tahle informace do našeho výtvarného exkurzu vyloženě hodí.
Jinak ale prapůvodně pochází jméno Belveder z jiné části Letné; ještě než si tak Pražané pojmenovali Letohrádek královny Anny v předpolí Pražského hradu se tak jmenoval letohrádek hraběte Františka Valdštejna, který v letech 1715 až 1742 stával v místech Letenského zámečku v sadech korunního prince Rudolfa.
Neznáme tedy důvod, proč se kavárna na roku Korunovační a Čechovy ulice jmenovala právě tak. Co víme přesně, že dům s adresou Korunovační 310/2 byl vystavěn v letech 1910-11 stavitelem Václavem Hortlíkem podle plánů Josefa Kovařovice. (Václav Hortlík měl v tomto domě kancelář, možná i byt, a zpočátku byl i spolumajitelem.)
V Belvederu, provozované za koncem 20. let A. Duškem, se scházela opravdu vybraná akademická společnost – třeba Max Švabinský,
sochař Jan Štursa i jeho žák Karel Dvořák, manžel herečky Národního divadla Leopoldy Dostalové, který měl ateliér ve starém zahradním altánu v bubenečských Struhách (proti nervovému sanatoriu). Chodil sem kubistický sochař Otto Guttfreund i jeho starší kolega
Stanislav Sucharda, také Otakar Španiel, medailér, sochař a řezbář, portrétista Vratislav Nechleba, kterého nám tak pěkně zvěčnil Lubor Tokoš ve filmu Smrt Krásných srnců podle Oty Pavla, často sem zavítal roudnický krajinář Otakar Nejedlý, syn Antonína Slavíčka Jan, který se zapsal svými pohledy na Prahu z okna Hrzánského paláce, a nechyběl ani Vlastimil Rada, který vedle malování ještě provozoval živnost spisovatelskou.
„Občas se tu zastavil Josef Mařatka, který měl svůj ateliér v nedaleké ulici Na Výšinách. Z bývalé Schnellovy, dnes Šmeralovy, přicházel architekt Havlíček se svou ženou, sochařkou Martou Jiráskovou – Havlíčkovou. Přicházíval i sochař Břetislav Benda, vždy dobře naladěný, či z Čechovy ulice jihoslovanský sochař Trpimír Ivančevič,“ uvádí Eduard Škoda v Knize o Praze 7.
„V tomto druhém letenském Belvedéru se rodily mnohé z avantgardních myšlenek. V celém poměrně malém území při Letenském náměstí pulzoval natolik svérázný a samostatný život, že se často v žertu hovořilo o Letenské republice výtvarníků“.
V okolních letenských ulicích a v přilehlém Bubenči bydlel nejen architekt Josef Gočár (Čechova 29), ale i architekt Josef Chochol (Kostelní 2a), Bedřich Feuerstein, autor Vojenského zeměpisného ústavu a pobočník generála Pellého na Slovensku, který tak nešťastně ukončil svůj život skokem z Trojského mostu, architekt Josef Havlíček (Šmeralova 16, Nad Královskou oborou 7) se svojí chotí, sochařkou Martou, autorkou dívčího aktu, stojícího léta před pavilonem Expa 58 na Letné, a Ladislav Žák (Mařákova 8, pak Milady Horákové 38). Ti se také zastavovali na kus řeči a na kávu v pověstné Belvedérce, která měla kavárenské stolky postavené po pařížském způsobu i venku na ulici a zvláště za teplých letních podvečerů tu bylo báječné posezení.“
A právě v Belvedérce se prý odehrála ta slavná scénka, kdy se obrátil jistý profesor AVU na svého přiopilého žáka se strohým dotazem „Paříž?“ „Pařím!“ byla odpověď toho studenta. (Táž historka se traduje o hostinci U Fleků a jako aktéři jsou uváděni mecenáš Hlávka a malíř Viktor Oliva.)
Ulice Na Výšinách zapsala se do místopisu Letenského Montmartru obzvlášť významně, ve dvoře čísla 10 měli ateliéry Štursa, Gutfreund, Ladislav Beneš, Josef Wagner a pak Vendelín Zdrůbecký, v čísle 12 Mařatka (jinak měl byt v témže bloku v Korunovační 9), v téhle ulici žili a tvořili také Jan Presiler a T. F. Šimon.
Z mých dalších poznámek zasluhují pozornost ještě tyto: Nad Královskou oborou v čísle 33 byl před 1. světovou válkou ateliér AVU.
Ve Šmeralově 1 bydlel Vlaho Bukovac (1855 – 1922), chorvatský malíř, který od roku 1903 působil jako profesor AVU.
Jiný profesor, Hanuš Schawiger, měl byt ve vile Klára, dnešním hotelu naproti Slamníku.
A v Korunovační 20 bydlel a v ateliéru v Čechově 27 tvořil Bohumil Zemánek (1942 – 1996), můj oblíbený sochař, který svými realistickými postavičkami oživil park na Folimance.
Nevíme, kdy kavárna zanikla, může s tím ale souviset informace, že v roce 1937 tu architekt Josef Havlíček prováděl úpravy parteru.
A dodejme ještě, že v domě, kde bývala legendární kavárna, mají ateliér malíři Ivan Exner (*1960 v Pardubicích) a Eva Chmelová (*1962 v Bratislavě).
U Sojků
Podobně jako kavárnu Belveder musíme do této republiky výtvarníků započítat i legendární plzeňskou pivnici U Sojků. Když se rodila nad Stromovkou akademie, napadlo podnikavého restauratéra Josefa Sojku, že páni umělci budou chtít jíst a pít – a zbudoval lokál na rohu Belcrediho, dnešní Milady Horákové, a Kamenické v domě čp. 599 (dnes je tu bůhvíproč banka). Vskutku se jeho podnik stal oblíbeným hostincem studentů a profesorů výtvarničiny. Leckdy ale byli jedni i druzí na štíru s placením – a tak tu občas nechávali svá díla. Tak měl pan Sojka na zdech lokálu pěknou galerii.
Josef Sojka se narodil roku 1881 v Popovicích u Berouna. S hostinskou živností začínal na Pekařce v Podolí, pak byl U Šumavy ve Štěpánské, pak přišla Letná. S chotí Růženou držel v domě i byt. Do Sojkovy restaurace chodili s oblibou i sportovci, třeba fotbalisté Bican a Káďa – Pešek, za svoji společností sem docházel i spisovatel Bohumil Hrabal.
