Sexuální predátor Svatoslav Štěpánek rozhodně svatý nebyl. I když mu vyšetřovatelé dokázali „jen“ tři vraždy a další dva pokusy o ni, nejspíš jich měl na svědomí mnohem víc. Zabíjet začal již v 16 letech, jeho matka však byla slepá a svou „opičí láskou“ se ho snažila před světem i jím samotným chránit. Pomohla mu tak ale jen na popraviště.
Prvorepublikové vraždící monstrum Štěpánek se narodil do „dobré“ rodiny, jeho otec byl inženýr v roudnickém cukrovaru, matka vzděláním učitelka, která se na plný úvazek věnovala výchově svých dětí. Zatímco ale starší děti byly bezproblémové a inteligentní, nejmladší z nich – Sváťa – byl ve škole těžkopádný, pomalý a měl problémy s učivem. V dětství navíc prodělal zánět mozkových blan, takže vyšel hned ze základní školy a stal se zahradníkem.
První vraždu svedli na kočovníky
Kromě toho, že se špatně učil, neměl ani dobrou pověst. Ostatní děti různě týral, házel jim sirky do vlasů nebo je bolestivě štípal, až se rozbrečely. Navíc s chutí mučil a zabíjel zvířata a s oblibou chodil na hřbitov sledovat hrobníka při práci.
Když mu bylo šestnáct, kladivem utloukl pětiletého Bedříška od sousedů. Zakopal ho ve své dílně, a i když byl rovněž jedním z vyslýchaných, na jeho zločin se přišlo až po dlouhých sedmi letech. Policistům řekl, že v den chlapcova zmizení jej neviděl, a když se v Roudnici začalo proslýchat, že malého chlapce nejspíš unesli kočující cikáni, vyšetřování se uzavřelo. Sváťa se ale nezastavil. Patologicky lhal a kradl a někdy tou dobou polil své sestřenici ňadra kyselinou. Poté ho dokonce vyšetřil psychiatr, který pro něj jednoznačně doporučil ústavní léčbu. Jeho rodiče, především jeho matka, však byli zásadně proti, a tak měl volné pole působnosti.
Zase ta prsa!
V létě 1932, v necelých jednadvaceti letech, ubodal nedaleko pražské Troji osmadvacetiletou Marii Zemancovou. Své rány směřoval zejména na krk a ňadra. Štěpánek, který tou dobou pracoval nedaleko odsud u jednoho zelináře, se mnohem později k vraždě přiznal, ale pak to odvolal a soud ho za ni nakonec neodsoudil. Stejně tak se nikdy nezjistilo, co se stalo s patnáctiletou Marií Riganovou, se kterou procházel slovenským hradem Červený kameň, ale na konci prohlídky kastelán z hradu vypustil jen jeho. Riganová se nikdy nenašla.
Všechny tyto útoky Štěpánkovi beztrestně prošly. Až v roku 1936 se „netvor“ v něm utrhl ze řetězu docela. Nejprve počátkem roku vystřelil flobertkou na silnici nedaleko Roudnice během projížďky na kole do třináctileté Růženy Jebavé. Ta to naštěstí přežila. O čtrnáct dní – opět na kole – útok zopakoval, tentokrát proti Zdeňce Drobné, a znovu neúspěšně. Policie měla v obou případech popis pachatele, který seděl na Štěpánka, ale jeho „milující“ matka mu na dobu útoků poskytla falešné alibi.
Přišly si pro smrt
Na jaře stejného roku bohužel jedenačtyřicetiletá mlékařka Františka Třísková už takové štěstí neměla. Štěpánkova matka byla tou dobou u dcery na Slovensku, a když žena přelévala u nich doma v kuchyni mléko z konvice, byl s ní zcela sám. Nečekaně jí prostřelil hlavu a protože ještě chroptěla, dobil ji sekerou. Mrtvé tělo odtáhl do prádelny, kde jí odřízl obě prsa, hlavu a zbytek těla rozřezal. Spolu s mlékařskou konvicí části těla v noci zakopal na zahradě.
O několik týdnů později zabíjel podle stejného mustru. Tentokrát se obětí stala jeho vlastní sestřenice, dvacetiletá Jiřina Šťastná. Ta mu, na pokyn Štěpánkovy ještě stále nepřítomné matky, donesla jídlo. Když se však dlouho nevracela, její matka, znepokojená špatnou pověstí synovce, ji začala u něj doma hledat. A také našla – v prádelně. Mrtvou, od krve a s ostříhanými vlasy.
Oprátce neunikl
Štěpánek vyběhl rychle do zahrady, kde se neúspěšně pokusil oběsit. Když policistům, kteří ho vzápětí zadrželi, řekl, že tělo Šťastné chtěl zakopat na zahradě, prohledali ji a našli ostatky i jeho předešlých obětí.
Psychiatři u něj zjistili posedlost ženskými ňadry, ženy ale přitom nenáviděl a svých činů nelitoval. Není proto divu, že skončil na šibenici.
Zdroj: Wikipedie, serialkillers.com
