Mrzne, jen to praští. Ještě beraní kožich po dědečkovi a pevné boty až pod kolena. Dědeček byl ponocný a sloužil obci mnoho let. Ten kožich mu páni konšelé věnovali za věrné služby. Léta jsou na něm znát, ale hřeje pořád stejně. Malé děti už spí, větší se třesou nedočkavostí. Do kostela to naštěstí není daleko. Sníh křupe pod nohama a nebe je poseté hvězdami. Potkáváme další postavičky s lucernami. Občas nás se zasyčením minou sáně se zachumlanými lidmi a koník s rolničkami. Od nozder se mu valí pára. Místní honorace. Ani paní hraběnka z nedalekého zámku si nenechá ujít mši, která je o půlnoci jenom jednou do roka.
Nádherná nostalgie vánoc, kterou jsme už dlouho nezažili a po které se nám stýská. Malý František v chrámovém sboru a přísný otec se dme pýchou před sousedy. Ne, nebojte se, nejsem filmový kritik a nebudu hodnotit výkony herců. Není to zapotřebí. Dívám se trochu jinýma očima a možná v tom nebudu sám. Televize měla opravdu šťastnou ruku, s opětovným uvedením tohoto seriálu. Nejen kvůli vánočnímu času. Není jen pro pamětníky, opravdu ne. Je aktuálnější víc, než si myslíme. Poučování nikdo nemá rád, ale zde vše plyne volně a nenásilně. Jaksi mimochodem, ale o to účinněji. František žil v době, kdy česká řeč byla popelkou, česká kniha podezřelou a vlastní myšlenky kacířstvím. Pokud vám ta doba před deseti generacemi něco připomíná, je to podobnost čistě záměrná a úmyslná.
Z příběhu té doby se stala mírná výčitka a shovívavý úsměv našich předků nad bědováním dnešních sýčků a pesimistů z povolání. Možná, že se někteří i trochu zastydí, pokud začnou srovnávat dnešní starosti a možnosti s těmi, které lidé měli na konci osmnáctého století. Abychom se vyhnuli nedorozumění, nemám na mysli technický pokrok. Tvůrci seriálu chtěli v době jeho vzniku říci lidem něco jiného. Třeba něco o rovných zádech. O víře ve vlastní síly. O naději. Na konci roku 2020 je to žhavou novinkou. F. L. Věk není naše minulost, ale i současnost a budoucnost. Je o nás samých.
