Jistě, mluvím o spisovateli Aloisu Jiráskovi. Tento spisovatel, často terč nevinných vtípků v literatuře a ve filmu, je v celé této kauze naprosto nevinně. Prozaik, spisovatel, představitel realismu. Autor mnoha historických románů. Na dobu národního obrození shlížíme občas se shovívavým úsměvem, nebo přezíráním. Ohrnujeme nos. Je to pro nás maximálně doba Járy Cimrmana.
Zkusme se však podívat do doby Jiráskova mládí. Ne, nemyslím tím maličkou chaloupku a život velikána, který začal v bídě. Nezačal. Jeho otec byl pekař a dokázal se o svoje potomky dobře postarat. To je ale nyní vedlejší. Mluvme o době, za kterou se někteří stydí dodnes, a nemají rádi, když je jim připomínána.
Narodil se 23. 8. 1851 ve východočeském Hronově u Náchoda. Byla to doba, kdy se čeština začala hlásit o svá práva. V době, kdy byla němčina v popředí. Ne, tím není myšleno nějaké nacionalistické utiskování. Zkrátka a dobře Rakousko-Uhersko bylo mnohonárodnostní stát a němčina převládala. Úřední listiny, razítka, předpisy, nařízení.
Mnoho lidí žilo v domnění, že bez němčiny to zkrátka nejde. Nelze jim to zazlívat. Byl to omyl. Něco jim musel napovědět jistý mladý, gymnasiální profesor češtiny a dějepisu v Litomyšli. Jeho cesta ke vzdělání byla typická pro dobu, ve které žil. Nejdříve německé, benediktinské gymnázium v Broumově, potom české, v Hradci Králové a nakonec pražská univerzita.
Zkusme se na Jiráska podívat bez ideologických brýlí, které nám v minulém století nasadil Zdeněk Nejedlý. Tento pán, který se v padesátých létech zasadil o maximální možné náklady Jiráskových románů, si to trochu popletl. Snad ho v tom utvrdil i fakt, že Jirásek v roce 1921 vystoupil z církve a o devět let později, malicherné, katolické úřady zakázaly zvonit na zvony, při Jiráskově pohřbu. Jirásek opravdu nepsal o husitství jako o dávném předvoji dělnické třídy. Jeho Jan Hus nebyl první komunista, stejně jako Žižka neposkvrněným válečníkem.
Jirásek byl realista, popisoval dobu takovou, jaká skutečně byla, bez jakéhokoliv narudlého ideologického nátěru. Studoval historické prameny, hlavní postavy jeho románů skutečně kdysi žily. Nebyli to ctnostní předkové, bez bázně a hany, ale lidé z masa a kostí, se svými chybami a omyly. Psal své romány v době, kdy se český národ znovu učil stát vzpřímeně, a to je fakt, nikoliv laciný patos.
Dnes by svůj román, Proti všem, jistě napsal jinak. Ale tehdy, kdy o české minulosti a historii téměř nikdo nic nevěděl, musel psát tak, jak psal. Seznámit čtenáře s historickými reáliemi co nejpodrobněji, aby v jeho očích postavy ožily a začaly s čtenářem hovořit. Temno, Psohlavci, Staré pověsti české, F. L. Věk. Desítky knih. Dnes možná nudných. Ale to je jenom první dojem. Nesmíme jeho knihy ukvapeně odhazovat. Jirásek nám pomůže seznámit se nejen s naší dávnou historií, ale i s dobou, kdy namáčel pero do kalamáře. S dobou, kdy se český národ opět učil hledět ostatním národům zpříma do očí.
