Čtyřicet tisíc lidí čekalo na závodníka, kterým jsem byl já, zavzpomínal na Tour de France Jiří Ježek

26.3.2018
Zuzana Půrová

„Žil jsem závoděním čtyřiadvacet let, čtrnáct sezon profesionálně. Nebyl to jen můj život, ale i mojí manželky Soni, všechno jsme to prožívali spolu, naplňovalo nás to, pohltilo nás to. Měli jsme štěstí na lidi, hromadu přátel, sponzorů, pořadatelů závodů. Slzavé to bylo, nebudu lhát,“ popisuje Jiří Ježek svůj poslední, rozlučkový rok na kole.

Ukončil jste kariéru, bylo to těžké rozhodnutí?

Úplně těžké to nebylo, protože vzhledem k věku bylo nabíledni, že konec kariéry prostě přijít musí. Navíc musím připomenout, že jsem před třemi lety měl vážný úraz při závodech, ten kariéru málem ukončil ze dne na den. Ale dokázal jsem se ještě na tři roky vrátit a konec kariéry jsme s mým týmem naplánovali tak, že pokud se mi podaří nominovat na hry v Riu, pokusím se připravit co nejlépe a letošní rok pojmu jako rok rozlučkový. Letošní sezonu jsem věnoval fanouškům a všem, kteří mě celou dobu podporovali, fandili mi. Nejezdil jsem ve stresu, vybíral jsem si závody, které jsem měl rád a pomaličku se loučil. Byl to fajn rok, odcházím s radostí a úsměvem.

Bylo vám smutno?

Samozřejmě že bylo, byly to emotivní chvíle. Žil jsem závoděním čtyřiadvacet let, čtrnáct sezon profesionálně. Nebyl to jen můj život, ale i život mojí manželky Soni. Všechno jsme to prožívali spolu, naplňovalo nás to, pohltilo nás to. Měli jsme štěstí na lidi, hromadu přátel, sponzorů, pořadatelů závodů. Slzavé to bylo, nebudu lhát. Nedávno jsem se loučil v Plzni, jezdil jsem tady po celou svou kariéru, a když jsem naposledy projížděl špalírem závodníků, musel jsem si nasadit brýle, protože mi tekly slzy…

FOTO: Šestinásobný paralympijský vítěz v cyklistice Jiří Ježek: Splnil jsem si dětský sen

Šestinásobný paralympijský vítěz v cyklistice Jiří Ježek: Splnil jsem si dětský sen - UNADJUSTEDNONRAW_thumb_8318Šestinásobný paralympijský vítěz v cyklistice Jiří Ježek: Splnil jsem si dětský sen - T15_6411Šestinásobný paralympijský vítěz v cyklistice Jiří Ježek: Splnil jsem si dětský sen - J&SŠestinásobný paralympijský vítěz v cyklistice Jiří Ježek: Splnil jsem si dětský sen - IMG_1479Šestinásobný paralympijský vítěz v cyklistice Jiří Ježek: Splnil jsem si dětský sen - fullsizeoutput_4556

Co vám bude chybět nejvíc?

Hodně mi bude chybět a bojím se toho, taková ta zodpovědnost za výsledek v závodě. Na kole pochopitelně budu jezdit dál, ale už to nebude s cílem vyhrát. Tlak na výsledek jsem špatně nesl, ale zároveň mě hrozně nabíjel, a když jsem uspěl, bylo to krásné naplnění, sdílená radost moje a všech okolo. Teď bude těžší dělat ostatním radost, budu si v životě hledat jinou roli, kde výsledek nebude permanentně jasný.

A co vám chybět určitě nebude?

Určitě mi nebude chybět ta těžká tréninková práce, závodní stres, cestování. Ono to působí strašně lukrativně a zajímavě, že si jezdím po světě. A bylo to hezký a já si strašně vážím toho, že jsem díky cyklistice poznal obrovský kus světa. Ale upřímně řečeno, je to také dost únavné. Pořád jsme se se ženou balili, chystali kola, napůl jsme žili na cestě.

Kam vás kolo zaválo nejdál?

Asi do Austrálie, se Soňou jsme tam jezdili čtrnáct let každý rok na zimu na měsíc i na dva, protože v Evropě to v zimních měsících na trénování moc není. Máme tam přátele, cyklistickou komunitu. Byly to krásné měsíce a vždy jsem tam natrénoval maximum na celé jaro. Navíc pro Soňu to byly snad jediné chvíle, kdy si mohla odpočinout, má tam kamarádky.

Kopal do protihráče a rozhodčího knockoutoval. Bývalému reprezentantovi hrozí doživotní distanc

Je Austrálie cyklistický ráj?

Austrálie určitě ano, ale ještě větší ráj je Mallorca. Tam je to pro závodníky dobré v tom, že v zimě je tam slušné počasí, je to relativně blízko a cyklistikou tam žijí. Je tam perfektní infrastruktura, hotely mají zázemí pro kola a většina profesionálních týmů toho využívá. A fanoušci cyklistiky si zase užívají to, že číhají na cyklistické špičky a jezdí s nimi. Je to tam strašně fajn. Tam a do Austrálie se určitě budeme vracet.

Co budete teď dělat?

Sportu se pochopitelně nevzdáme. Domluvil jsem se na Dukle, že pomůžu s trénováním mladých závodníků. Zkušenosti, které platily pro mě, můžou určitě platit i pro ostatní. Zůstanu díky tomu poblíž všech kamarádů na Dukle. Ale to bude jen část mého nového života. Plánuji spolupráci s firmami, s kterými jsem spolupracoval po celou profesionální kariéru, protože zkušenosti na vývoji kol nebo sportovního oblečení, výživy, které moje firmy vyrábějí, je třeba zúročit. Těším se, že budu mít energii pomoci těm, kteří pomáhali mě. Popravdě řečeno mám toho naplánováno tolik, že spíš nevím, jak to všechno stihnu. Ošidit nechci ani charitativní projekty, zaměřuji se na podporu hendikepovaným dětem, lidem, kteří se chtějí po úraze vrátit ke sportu. Vždy jsme se tomu se Soňou věnovali, ale já na to nikdy neměl dost času, teď ho snad mít budu. Žít budeme stejně, ale těch pět hodin, které jsem denně věnoval trénování, budu věnovat něčemu jinému. Ale na kolo budu sedat dál, protože tělo to bude chtít.

Kolo tedy zůstane vaší součástí…

Určitě ano. Soňa jezdí na kole také ráda a já jí hodně dlouho slibuju, že budu jezdit s ní. Baví mě to, mám radost, když vidím, že ji to těší. Budeme jezdit spolu, dlužím jí to.

Ministerstvo vnitra ocenilo své věhlasné sportovce

Jaký vás napadne nejsilnější moment kariéry?

Těch je hodně a upřímně samozřejmě pro každého sportovce jsou nejsilnější momenty vítězství, to jsou chvíle, kdy člověk ví, že něco dokázal. Paralympijské medaile, titul mistra světa, to jsou okamžiky, které si pamatuji do detailů, stupně vítězů, když koukám do davu svých blízkých, kteří zpívají hymnu. Na to se zapomenout nedá. A samozřejmě nemůžu zapomenout na rok 2013, kdy jsem jako první hendikepovaný cyklista dostal možnost jet časovku Tour de France. Když jsem stál na startovní bráně a čtyřicet tisíc lidí čekalo na prvního závodníka, kterým jsem byl já, všichni věděli, proč to jsem já, co mám za sebou… To byla nádherná odměna za všechno. Tour de France je pro cyklistu nejvíc a mě by v životě nenapadlo, že se jí někdy „dotknu“. To byl velmi silný moment…

Ale byly i šílené chvíle, třeba zmiňovaný úraz v USA před třemi lety.

Cyklistika je riziková, jede se rychle, blízko u sebe, nejsme nijak chráněni, každá chyba znamená pád a ten může skončit zraněním. Měl jsem během kariéry velké štěstí a asi i proto byla tak úspěšná, vyhýbaly se mi velké úrazy. A tenhle jeden pád na mistrovství světa v roce 2014 byl málem fatální, tam jsem na té silnici téměř zemřel. Přišel jsem o žebra, o část plíce, polovinu svalu na hrudníku, měl jsem komplikovaně zlomenou ruku, zlomený nos a tak dále. Hned po operaci mi řekli, že už se do špičkové formy nevrátím. Ale já chtěl zpátky závodit, nechtěl jsem skončit v krvi na zemi v Americe. Povedlo se mi vrátit a bylo to dobře, sice jsem už poslední sezony neprožil jako šampion, ale zjistil jsem, že lidem, kteří mi fandili, to bylo úplně jedno. Nikdo mě neopustil, všichni se radovali z každého zlepšení.

Když jste se tehdy vzbudil na nemocniční posteli, napadlo vás: Tohle je konec…

Samozřejmě že ano. Byl jsem dva dny v umělém spánku a tyhle dva dny musely být strašné pro Soňu, která tam byla se mnou. Otevřel jsem oči, nemohl mluvit a Soňa u mě stála, hladila mě a říkala mi, že se vrátím. Já kroutil očima, že nechci. Ale jakmile se tělo začalo uzdravovat, otrnulo mi a měl jsem vůli a chuť zase na sobě pracovat.

Bál jste se znovu sednout na kolo?

Bál a hodně. Měl jsem strach sjet kopec, říkal jsem si, že to je konec, že to nedám. Ale nakonec to zmizelo. Už jsem ale neriskoval, byly závody, kde šla skupina do spurtu a já vycouval. Slíbil jsem Soně, že riskovat už nebudu.

Vaše žena si rozhodně zaslouží velký obdiv…

Musí mít svatozář, a nejen za ten úraz. Moc dobře vím, jak se o mě ty poslední tři roky bála v každém závodě. Asi si teď oddychne. Ale neobdivuji ji jen za to. Když jsme se rozhodovali, zda se zkusím sportu věnovat profesionálně, bylo na světě hendikepovaných profesionálů asi pět, v Česku ani jeden. Soňa mě podpořila, vzdala se všeho, abych si já mohl splnit sen a být profesionální sportovec. Strašně jí děkuju, bez ní bych nikdy ničeho nedosáhl, stála po mém boku a mám můj obrovský obdiv.

Máte za sebou čtyřiadvacet let na kole, jaká to byla léta?

To špatný, všechny ty úrazy, to jsem už dávno zapomněl. Byly to nádherný roky, byl to můj splněný dětský sen. Ještě než jsem přišel v jedenácti letech o nohu, vysnil jsem si, že bych chtěl být úspěšný fotbalista. Po úraze mi bylo jasné, že tenhle sen se nesplní, ale on se splnil! Moje úspěchy, to že jsem se stal historicky nejlepším na světě, o tom jsem vážně nesnil.

Lidé si myslí, že jsem jako Chocholoušek, ale to mi vůbec nevadí, říká psychiatr Jan Cimický

Povedlo by se vám takhle uspět i ve fotbale?

Popravdě? Těžko. Ve fotbale bych se neprosadil, hrál jsem za žáčky Sparty, ale nepatřil jsem k nejlepším, spíš jsem byl podprůměrný. Navíc mě úraz naučil na sobě makat. Chtěl jsem zpátky do školy mezi kamarády, musel jsem se rychle naučit chodit na protéze, nechtěl jsem opakovat ročník a přijít o svou partu. Tohle asi stálo za mojí vůlí, která mi v kariéře pomohla. Úraz byl pro mě velká škola.

Kdo to nezažije, nepochopí. Mohlo by se zdát, že jste nepřízeň osudu překonal docela snadno…

Je to relativní. Zdravému člověku přijde to, že jsem přišel o nohu jako kluk, jako strašný zásah do života, jako fatální věc. Ale když já si stoupnu vedle někoho, kdo je upoután na invalidní vozík, nefungují mu ruce, cítím se zdravý a je mi trapné mluvit o tom, že mám nějaký hendikep. I člověk na vozíku ale dokáže žít aktivně a já je strašně obdivuju, jako zdravý člověk obdivuje mě, že umím žít se svým hendikepem. A navíc ono je něco jiného vyrovnat se s úrazem v jedenácti letech než v dospělosti. Jsem přesvědčen o tom, že lidé mají v sobě touhu žít za všech okolností, ale v dospělosti tuhle vůli trochu ztrácíme. Já neřešil, že nemám nohu, ale že chci zpátky do svého života, že se všechno naučím, hlavně chci žít. To, že jsem chtěl být sportovec, mi asi dalo sílu to překonat. Hned jsem s protézou zkoušel, co mi jde, a po pár měsících jsem zjistil, že můžu dělat všechno. To mi strašně moc pomohlo, přiznávám, že jsem byl křehký, sebevědomí jsem měl nabourané a tohle mě nakoplo. Zjistil jsem, že úraz mě v ničem omezovat nebude a měl jsem vyhráno. Ale taky mi velmi pomohla moje máma. Je to velmi silná ženská. Ona byla tím, kdo mi ukázal, že se nic nestalo. Přišla za mnou poprvé do nemocnice a já na ní neviděl jediný slabý moment, hned mi řekla, že to zvládneme a já jí věřil.

Před pár lety jste napsal knihu, jmenuje se Frajer. Není čas na další díl?

Ne, už ne prosím! Popsal jsem autobiografický příběh, svoji sportovní a životní pouť před téměř deseti lety. Předloni vyšlo druhé vydání doplněné o dvě výhry na paralympiádě a o úraz v Americe. Mne těší, že se kniha líbí, že snad někoho inspirovala, ale závěr kariéry je pro mě a mé blízké, není důvod psát dál…

Mluvit jste o tom, že Mallorca je ráj pro cyklisty, ale jak je na tom Praha 6? Žijete tady dlouho, musíte ji mít projetou křížem krážem.

Neumím si představit, že bych žil jinde než v Bubenči. Já se tady narodil a žiju tady celý život. Strašně mě těší, že kamarádi říkají, že je to nejhezčí a nejlepší část Prahy. A z pohledu sportovce je to také skvělé místo, máme tady hodně velkých parků, možnost rychle odjet z Prahy po cyklostezce. Nejčastěji jezdím na Kladensko anebo přes Vypich na Rudnou a na Karlštejn. Chybí mi asi jen větší sepjetí s přírodou, ale spousta místních kaváren a hospůdek, kde se dá posedět venku, mi to naštěstí vynahrazuje.

Úvaly jdou s dobou! Měly by být zcela bezbariérové



Nepřehlédněte