Představte si, že sedíte u rozhlasového přijímače. Televize je dosud pro většinu lidí zázrak techniky, ale rádio, to už se stalo běžnou a příjemnou věcičkou v každé domácnosti. Zelené, magické oko září v pološeru a vy posloucháte svůj oblíbený pořad. Náhle je přerušen křikem, boucháním a ranami do nábytku a vzdálenou střelbou. Nevěříte svým uším, hlas reportéra cosi chvatně vykládá do mikrofonu, jako kdyby chtěl využít ten zbytek času, který mu ještě zbývá. Jsme napadeni Marťany. Invaze z Marsu. Všude, kde nyní tuto stanici poslouchají, nastává dokonalá panika. Píše se konec října 1938.
Lidé se tehdy v New Jersey děsili zbytečně, bylo to jen mistrné ztvárnění fantastického románu, známého britského autora vědecké fantastiky, Herberta Georga Wellse. O tuto paniku se postaral o padesát let mladší, nadějný, filmový, divadelní i rozhlasový scénárista, režisér a producent velmi podobného jména, Orson Welles. O několik dní později byl již obletován zástupy novinářů, ale i proklínán těmi, kteří této sugestivní hře podlehli. Nicméně místnost se zamřížovaným okénkem nenásledovala.
Umíte si představit, že by něco takového provedl dnes? Byl by zničen profesně i lidsky, těmi nejserióznějšími, instantními lidmi na světě. Dobou, sešněrovanou paragrafy, která nahrává spořádaným a slušným. Lidem, kteří nikdy nevybočí ze zaběhnutých kolejí a jsou tudíž nekonečně nudní.
Tehdy, v roce 1938, bylo těch lidí s krví v těle, místo vody, přeci jenom více. Nad Evropu se sice již stahovala temná mračna, ovšem zde, v USA, bude ještě tři dlouhé roky mír.
Ti dva muži, které dělily dvě generace, se přeci jenom setkali. Ve městě San Antonio, v Texasu, 28. 10. 1940. Jistě se dobře pobavili, protože tuto událost určitě nevynechali. Mladý, nadějný, nesmírně talentovaný Orson Welles a ikona literární fantastiky na sklonku života, Herbert George Wells. Autor několika desítek románů, kterého se jako svého konkurenta, i jako nositele nových vizí budoucnosti lidstva obával, na počátku dvacátého století, i proslulý Jules Verne.
Neměli se rádi a neporozuměli si. Typickým příkladem takového nepochopení byl například Wellsův román První lidé na Měsíci, z roku 1901. Možná to byla i Vernova žárlivost, že na něco takového nepřišel sám. Wells ve svém románu použil kov, který pohlcuje gravitaci, což Verne pokládal za nesmysl. Takový kov neexistuje. Nechat se vystřelit z děla je přeci mnohem jednodušší.
A Orson Welles? Rozhodně nezůstalo jen u jeho rozhlasové provokace. Jeho film Občan Kane, byl tak realistický a tak se dotýkal americké společnosti, že i v těch svobodou se honosících Spojených státech skončil na čas v trezoru. Naštěstí nikoliv i s autorem, který si v tomto filmu vystřihl hlavní roli a později dokráčel i pro zlatou olympijskou medaili každého tvůrce, pro filmového Oscara.
