Nyní zbývá do tohoto příběhu dosadit už jen konkrétní osoby. Ona šlechtična se jmenovala Aimée du Buc de Rivéry a narodila se 4. prosince 1768 jako dcera bohatého francouzského majitele plantáží, Henriho du Buc de Rivéry (1748 – 1808) a Marie Anne Arbousset-Beaufond (1739 – 1811) v Pointe Royale, na karibském ostrově Martinik. Aby se jí dostalo přiměřeného vzdělání, byla poslána do klášterní školy ve Francii. Když se odtamtud vracela v červenci nebo srpnu roku 1788 domů, loď, na které cestovala, během plavby na moři zmizela. Předpokládalo se, že byla unesena berberskými piráty, Aimée upadla do otroctví a možná byla poslána do Konstantinopole jako dárek osmanskému sultánovi.
Podle legendy, která však není založena na historických faktech, se Aimée stala osmou manželkou osmanského sultána Abdulhamida I. a přijala nové jméno Nakşidil, protože všechny ženy sultánova harému dostávaly turecká jména. Seznámila sultána s francouzským způsobem života, a i společenskými zvyklostmi, což na sultána zapůsobilo natolik, že začal v Turecku provádět reformy ve francouzském stylu. Nakşidil také směla vyzdobit sultánský palác ve stylu rokoka, které bylo v té době ve Francii populární. Během doby Aimé dokonce naučila sultána francouzsky a poprvé byl z Konstantinopole vyslán do Francie turecký velvyslanec.
Legenda o Aimée pokračuje tím, že přijala islám jako součást harémové etikety, ale jen navenek, kvůli manželovi, v srdci zůstala stále věrnou katoličkou. Jejím přáním před smrtí bylo poslat pro kněze, aby jí dal poslední pomazání. Její syn Mahmud II., nyní již sultán, jí vyhověl a tak vůbec poprvé přišel křesťanský kněz do sultánského paláce. Turecku zůstala Aimée, alias Nakşidil, věrná i po smrti, k níž došlo 22. srpna 1817, a je pohřbena v sultánské hrobce v Istanbulu, nedaleko chrámu Boží Moudrosti (Hagia Sophia).
Jak už to u legend bývá, zůstává zde řada věcí nejasných. Turecké letopisy samozřejmě zmiňuji sultánku jménem Nakşidil, ale ne její evropský či dokonce francouzský původ. Připouští se však, že mohla pocházet z Kavkazska, možná z Gruzie. V každém případě i v sultánově harému tato žena prožila šťastný a naplněný život, což se samozřejmě každé obyvatelce harému nepoštěstilo.
Neví se ani, zda se tato krásná legenda se šťastným koncem stala inspirací pro Anne Golonovou a její Angeliku. Možné by to samozřejmě bylo. Zároveň ale v tomto příběhu rezonují i prvky z pohádky o krásné Šeherezádě, obecněji pak motiv, kdy si dívka či mladá žena přicházející k panovnickému dvoru z úplně cizího prostředí, jako např. Popelka, dokáže získat panovníkovo srdce, a nakonec spolu s ním potom i vládnout dané zemi.