Behice Hanımefendi, původním jménem Behiye Maan, se narodila 10. října 1882 ve městě Adapazarı v provincii Beynevid jako nejstarší, z celkem šesti dětí, do rodiny gruzínského šlechtice Albuse Beye Maana a jeho abchazské manželky Nazli Hanim Kucba. Zároveň byla i prapravnučkou známého společníka posledního abchazského vládce, prince Mikhaila Servasidzeho. To ji však neuchránilo před tím, aby ji otec díky konexím s její sestřenicí Sazkar, jednou z manželek tureckého sultána Abdulhamida II. (1842 – 1918), neprodal do harému.
Původně se Behice měla stát jednou z manželek jeho syna Şehzadeho Mehmeda Badreddina (1885 – 1949), ale Abdulhamid byl tak očarován její krásou, že se s ní rozhodl oženit sám. Behize nejprve tuto nabídko o 40 let staršího panovníka odmítla, ale sultán ji nakonec i za pomoci jejího otce přesvědčil, aby si ho vzala. Svatba se potom konala 10. května 1900 v paláci Yıldız, tj. Hvězdném paláci, postaveném v roce 1880. Behíz se tak stala sultánovou 12. manželkou a její postavení se upevnilo, když sultánovi již 12. června téhož roku porodila prvního syna Şehzade Ahmeda Nureddina a o rok později, 20. června 1901 druhého syna, Şehzade Mehmeda Bedreddina. Jiné zdroje však uvádějí jako roky narození těchto dvou princů léta 1901 a 1902 a dokonce i to, že šlo o dvojčata narozená roku 1901.
V každém případě Behice neváhala svého nově nabytého postavení patřičně využít. Do paláce si začala nastěhovávat své příbuzné a požadovala po sultánovi stále další peníze pro sebe a pro svou rodinu. V roce 1902 se Behicin otec přestěhoval do sídla za 300 tisíc liber a dostal také svou komnatu v paláci Yıldız. Tam se konala i svatba její sestry Tasvire Hanim, pro kterou od sultána získala věno 90 tisíc liber, a pro jejího manžela získala práci v sultánových zahradách. Podobně Behizin zatím neprovdané sestry získaly sídlo a k tomu rentu ročně 50 tisíc liber a příslib věna ve výši 50 tisíc liber. Behizina matka a její dvorní dámy dostaly v sultánském paláci každá 20 služebníků, kterým se vyplácely mzdy rovněž ze sultánské pokladny. Další značné výdaje padly na Behiziny šaty, vesměs dovážené ze zahraničí.
Soumrak tohoto utrácení nastal, když ministr financí upozornil sultána, že situace se stává neúnosnou a sultán svou manželku dokonce veřejně za přílišné utrácení pokáral. Jenže to nepomohlo a Behice si nadále půjčovala a zadlužovala se u arménských bankéřů. K dočasnému snížení Behoziných výdajů došlo jen, když 13. října 1903 zemřel její dvouletý syn Badreddin. Ale i tak Behice v letech 1901-03 stála Osmanskou říši asi 2 miliony liber.
Rok po smrti jejího syna začalo její zběsilé utrácení nanovo. Behice si koupila nová tři sídla u Bosporu, nechala si namalovat svoji podobiznu od sultánova osobního malíře a objednala šperky pro svoje příbuzenstvo v hodnotě 15 000 liber. Ale to už také končilo období sultánovy maximální přízně. Ten se totiž 4. listopadu 1904 oženil s další, v pořadí již 13. manželkou, Naciye Hanım. Naciye byla o pět let mladší než tehdy „již“ 22-tiletá Behice a o 45 let mladší než sultán. Stala se tak jeho hlavní favoritkou, zvlášť poté, co mu následujícího roku porodila syna.
Po pádu Abdula Hamida II. v roce 1909, způsobeného i vybrakovanou státní pokladnou, kdy jej svrhli příslušníci reformního hnutí, tzv. mladoturci, Behice Hanım nenásledovala svého manžela do řeckého exilu do Soluně. Místo toho zůstala v Istanbulu, kde spolu se synem Nureddinem žila v hotelu „Maçka Palas“, než byla v roce 1924 po vzniku Turecké republiky donucena jako členka rodiny bývalého sultána Turecko opustit.
Odešla tehdy i se svým synem do Neapole a později do Paříže, kde roku 1944 syn zemřel a byl pohřben na tamním islámském hřbitově. Do Turecka se Behice mohla vrátit až roku 1969. Zemřela tam 22. října 1969, sedm měsíců po svém návratu, a je pochována na hřbitově Yahyi Efendiho.
