Neměla lehké dětství, ve třech letech jí zemřela matka a do devíti let ji a tři mladší sourozence vychovávala babička. Po její smrti převzal výchovu všech čtyř dětí jejich otec, resp. jím najaté vychovatelky, ne vždy příjemného chování. Mladá lady se proto často uchylovala do ústraní, k milovaným knihám
V roce 1710 se o mladičkou lady ucházeli dva nápadníci. Aby se Mary vyhnula sňatku s mužem, kterého jí vybral otec, utekla s druhým nápadníkem, Edwardem Wortley Montagu, se kterým si již dříve dopisovala, a tajně se za něj provdala asi týden před dnem oficiálního sňatku 23. srpna 1712. Novomanželé následně žili nějaký čas v ústraní. V roce 1715 se Edward stal členem parlamentu o rok později velvyslancem v Osmanské říši. Do hlavního města, Cařihradu, se svou ženou cestoval přes Německo, Čechy a Vídeň. Na cestách a v Turecku strávili celkem dva roky, během nichž Mary napsala desítky dopisů, v nichž vylíčila postřehy z každodenního života v těchto zemích, ať už se jednalo o lidi vysoce postavené nebo úplně obyčejné. Tyto dopisy byly jak skutečné, tak fiktivní, protože „dopis“ byl tehdy velmi oblíbenou literární formou. Na základě těchto dopisů a jejího deníku potom vznikl dodnes čtený a zajímavý cestopis „Listy z Orientu“.
Zajímavé a lišící se od naší představy o této době jsou její postřehy z Čech, kterými projížděla v listopadu roku 1716, tj. za vlády Karla VI., otce císařovny Marie Terezie. V neformálním dopise do Londýna napsala toto: “Království české jest nejpustější ze všech zemí, která jsem viděla v Německu. Vesnice jsou tak bídné a poštovní stanice tak ubohé, že čistá sláma a čerstvá voda jsou dobrodiní, jakého nenajdeme všude, a nesmíme doufat v lepší pohodlí… Většinou jsou to starodávné stavby a málo obyvatel, takže domy jsou velmi laciné…“ O Čechách jako o součásti Německa píše proto, že Čechy patřily do Svaté říše římské do roku 1806 a podrobnější členění tohoto státního svazku lady Montagu pominula.
Dále si povšimla toho, že obyvatelky Prahy mechanicky napodobují módu Vídně, takže jejich košatá napodobenina je „výstřednější než originál… Osoba se do té míry ztrácí mezi úpravou hlavy a sukní, že by si měla napsat na záda: „Toto je žena“, aby se cestovatelé nezmýlili. Právě tak jako musel kdysi jeden malíř vývěsních štítů na své, zřejmě nepříliš zdařilé, dílo napsat: „Toto je medvěd!“
Rovněž k Vídni má lady Montagu několik kritických připomínek. „Je příliš malá pro spoustu lidí, kteří si zde přejí žít.“ Setrvalá hrozba muslimského, tedy tatarského, mongolského nebo tureckého, vpádu, totiž nedovolovala, aby se město rozrůstalo do šířky. Proto rostlo do výšky a domy ve Vídni mívaly již tehdy až sedm pater. V důsledku toho docházelo i k tomu, že „příbytky nejurozenějších dam, ba i státních ministrů, dělí od bytu od krejčího nebo ševce jen stěna.“
Když Lady Montagu se svým manželem projížděli srbsko-uherským pomezím, spatřila kraj, kde „turkobijec“ Evžen Savojský porazil v bitvě Turky. „Jeli jsme přes pole u Sremských Karlovic, kde princ Evžen dobyl nedávno slavného vítězství nad Turky. Pole se dosud hemží lebkami a kostrami nepochovaných mužů, koní a velbloudů. Nemohla jsem se ubránit zděšení, když jsem hleděla na takovou spoustu zohavených lidských těl a uvažovala o nespravedlnosti války, která činí z vraždění nejen potřebu, nýbrž přímo zásluhu.“
V Turecku pak obdivovala smysl obyvatel pro čistotu a hygienu. Když navštívila tureckou lázeň, přítomné ženy trvaly na tom, aby se svlékla. Když spatřily její korzet, nevycházely z údivu. Předpokládaly, že je „zavřená“ v takovém stroji ne z vlastní vůle, ale že ji k tomu donutil manžel.
Pozoruhodný je její postřeh týkající se očkování proti černým neštovicím, tehdy obávané chorobě s úmrtností kolem 30 %, u vzácnějších forem až 100 %. Sama je roku 1715 ještě v Anglii prodělala a v Turecku ji zaujalo že „Orientálci“ touto nemocí netrpí v takové míře jako Evropané. Všimla si, že turečtí rodiče záměrně vtírají svým dětem do drobné řezné ranky zaschlý hnis z puchýřů pravých neštovic sebraný z oděvů nemocných a tím tak vyvolají vznik alespoň částečné imunity proti této nemoci. Ale i tak lehčí průběh této nemoci mohl vést ke znetvoření, nebo dokonce smrti pacienta, který byl navíc po celou dobu infekční a mohl šířit nemoc dál. Proto se tento způsob očkování neujal. S jiným způsobem očkování proti černým neštovicím uspěl až anglický lékař Edward Jenner (1749 – 1823).
Zvláště cenné jsou postřehy lady Montagu o Osmanské říši té doby, když místy značně překvapivé a až nekriticky idealizující vše orientální. Kromě jiného ji muslimové uchvátili svou pravdomluvností(!). Zřejmě proto, že tam pobývala jen krátkou dobu a v privilegovaném postavení, takže nemohla vypozorovat, že když muslim zjistí, co chce člověk slyšet, tak mu to rád řekne, i když to není pravda. Sám to však za lež nebo lhaní nepovažuje. Lady Montagu také přišel daleko snesitelnější turecký despotický zkorumpovaný systém vlády než rozhádaný britský parlament, jaký znala z domova – jako by nebyl zkorumpovaný rovněž. Dokonce i jednání muslimů se zajatci a otroky a jejich vztah k nim obecně, které my dnes považujeme za krutý, jí připadal jako humánní.
I když se zdá, že dopisy lady Montagu popisují reálnou skutečnost, jde do jisté míry o fikci. Aby její vyprávění zaujalo a mělo úspěch, autorka je psala tak, jak to doba vyžadovala, a o tom, co její současníky zajímalo. A možná i s ohledem na to, že Velká Británie tehdy měla na dobrých vztazích s Tureckem státní zájem. Nebyla první ani poslední, kdo by psal na politickou objednávku. Vrcholem byl socialistický realismus 20. století, kdy spisovatelé, ale nejenom oni, zobrazovali ne skutečnost, ale ideologická přání režimu. V Sovětském svazu např. Gorkij nebo Fadějev, u nás J. Glazarová, V. Řezáč a především J. Fučík.
Dobrodružným způsobem života žil též Edward Wortley Montagu (1713 – 1776), který nejprve sloužil v armádě, hodně cestoval, naučil se několik orientálních jazyků a nakonec žil po tureckém způsobu v Benátkách. Rodiče jej považovali za šíleného a z rodinného jmění mu odkázali jen nepatrnou část, otec roční rentu 1000 liber a matka jedinou minci, tehdy běžnou tzv. guineu v hodnotě dvou liber. Zbytek jmění připadl jeho sestře Mary Stuart (1718 – 1794) provdané kněžně z Bute. Její manžel se stal ministerským předsedou a měli spolu 11 dětí, 5 synů a 6 dcer.
