Na konci srpna téhož roku byl v moři u pobřeží nalezen vyvažovací plovák a v říjnu i palivová nádrž. Tím definitivně pohasla i poslední jiskřička naděje. Jedním z těch, kteří nebyli nikdy nalezeni byl i polárník a vědec Roald Amundsen, živá ikona polárních výprav. Badatel, který se stal slavným a obdivovaným ještě za svého života. Samozřejmě byl i zdrojem závisti a žárlivosti některých méně úspěšných kolegů.
Narodil se 16. 7. 1872 v rodině norských majitelů lodi. Amundsenova matka chtěla mít svého čtvrtého syna lékařem, zřejmě v rodině bylo mořeplavců víc než dost. Amundsen se podvolil, ale když mu v jeho jednadvaceti letech matka zemřela, podlehl volání moře.
Jeho vzory byli Fridtjof Nansen, který přešel Grónsko a členové Franklinovy výpravy, která do jednoho zahynula při hledání tzv. severozápadní cesty. Z Atlantiku do Pacifiku, severně od kanadských ostrovů. Plavil se na lodích jako kormidelních a od roku 1897 se již pravidelně účastnil polárních výprav.
Vyzkoušel si a získal téměř vše, po čem může polárník toužit. Zopakoval Franklinovu výpravu z devatenáctého století, tentokrát úspěšně. Jeho životním úspěchem však bylo dobytí jižního pólu planety 14. 12. 1911.
Jeho konkurent, Brit Robert Scott dorazil až o měsíc později. Nalezl na pólu stan, který mu tam Amundsen zanechal a výsledky měření, což ho jistě muselo potěšit. Nedokázal zakrýt zklamání, ale nikdy nedostal příležitost Amundsenovi pogratulovat. Celá jeho výprava zahynula na zpáteční cestě.
Dnešní doba je příliš útlocitná. Je dobré vědět, že Amundsen u svých výprav vyžadoval, aby její členové dokázali konzumovat psí maso. Stejně jako při dobytí pólu. Psi byli na zpáteční cestě živými konzervami. Tak, jako Amundsenova výprava pojídala psy, Scottova si pro změnu pochutnala na ponících, ačkoliv je to před smrtí nezachránilo.
Před sto lety se zkrátka na zvířata hledělo jinýma očima než dnes. Pokud stále Amundsena proklínáte, rád bych zmínil ještě jednu záležitost. O šedesát let později ztroskotalo v Andách letadlo s Uruguayským ragbyovým týmem. Zde se pojídala mrtvá lidská těla.
Štěstěna se od něj odvrátila v létě 1928. Nebo se naplnil jeho osud? Má vůbec právo cestovatel a badatel jeho formátu zemřít v posteli? V roce 1928 bylo Amundsenovi 56 let. V té době to byl věk, který mu dával plné právo sedět u krbu, pokuřovat dýmku, popíjet horký punč a vzpomínat. On se však rozhodl jinak. Najít polární výpravu, která se pokusila dobýt pól vzducholodí a neuspěla. Pokládal to za svoji povinnost. Jeho smrt vůbec nebyla zbytečná. Odešel do krajin, které miloval.
