Ota Kříž (německy Otto Krisch, 12. 6. 1845 – 16. 3. 1874) se narodil panskému ranhojiči Antonínu Křížovi a Anně Kleinerové a měl osm sourozenců. Do školy chodil v Kroměříži a ve Vídni se vyučil strojníkem. V roce 1866 nastoupil vojenskou službu u válečného námořnictva, u kterého byl postupně povýšen až na mladšího strojníka. Po lednu 1872 pracoval u plavební společnosti Adria v Terstu, kde ho kapitán lodě Carl Weyprecht pozval, aby se zúčastnil polární expedice jako lodní strojník.
Nabídku přijal bez nadšení, ale přijal, a již v březnu 1872 odjel do Geestemünde, kde dohlížel na montáž parního stroje s výkonem 100 koňských sil na expediční lodi Admirál Tegetthoff, pojmenované po admirálu Wilhelmu von Tegetthoff (1827 – 1871). Loď byla dřevěná a její trup byl přizpůsoben plavbě v moři plném ledových ker tak, aby odolal jejich tlaku a lodní šroub chránila před poškozením ledem speciální ocelová konstrukce. Hlavní pohon lodi zajišťovaly tři stěžně s plachtovím. Po vyplutí byla loď přetížená o 30 tun, vezla zásoby na tři roky pro 24 členů posádky a 130 tun uhlí, které mělo stačit kromě vytápění i k pohonu lodního šroubu až na 60 dní. Na lodi byly pouze dvě kajuty, jedna pro kapitána, tři důstojníky a lékaře a druhá pro zbytek posádky. Expedice s sebou vezla také 8 psů určených k tahání saní. Velitelem této druhé rakouské polární výprava expedice byl na moři poručík Carl Weyprecht a při pozemním průzkumu nadporučík Julius von Payer, oba již zkušení polárníci. Celý podnik z valné části financoval hrabě Johann Nepomuk Wilczek.
Admirál Tegetthoff vyplul 13. června 1872 z Bremerhavenu a jeho cílem bylo najít trasu Severní mořské cesty podél celého severního a východního pobřeží Ruska. Asi po třech týdnech plavby, 3. července, se loď zastavila na tři dny v Tromsø k doplnění zásob a výstroje. Potom minula Severní mys a po obtížné plavbě ledovým polem dosáhla 3. 8. pobřeží Nové země. 12. 8. zakotvila u velké kry, kde posádka začala s výcvikem psů k tahání saní. Ve stejný den se také u Pankraťjevova ostrova setkala s lodí Isbjörn, na které se plavil hrabě Wilczek. Obě lodi se rozloučily až 21. 8., ale už o den později další plavbě Tegetthoffu zabránily ledové valy. Přestože se posádka snažila loď vyprostit i pomocí výbušnin a led odstřílet, plavidlo zůstalo od tohoto dne uvězněno v ledovém poli a pohybovala se jen díky ledovému driftu.
Pohyb ledových ker ji potom unášel více než rok až do 1. 11. 1873, kdy posádka poprvé spatřila pobřeží dosud neznámého ostrova. Souostroví posádka nazvala na počest císaře Františka Josefa I. Zemí Františka Josefa a samotný ostrov pojmenovala podle mecenáše výpravy jako Wilczekův ostrov. U jeho pobřeží uvízla sevřená v ledu a členové posádky odtud podnikli tři výzkumné cesty na saních.
Během expedice začal Ota Kříž trpět začínající tuberkulózou, ale přesto plnil své povinnosti v plném rozsahu, konstruoval různé nástroje a připravoval výbušné miny určené k rozbíjení ledových ker. Jeho zdravotní stav se však zhoršoval a koncem roku 1873 se k tuberkulóze přidaly ještě kurděje. V polovině ledna musel Kříž už ulehnout a v důsledku oslabení organismu a obou nemocí zemřel 16. března 1874 na lodi v blízkosti břehu Wilczekova ostrova, na kterém byl o tři dny později pohřben na pobřeží ostrova ve skalní puklině mezi čedičovými sloupy. Toto místo je považováno za nejsevernější hrob na světě.
Protože na další přezimování nebylo na lodi už dost zásob, 20. 5. 1874 posádka rozhodla loď opustit, aby se na třech člunech vydala na plavbu k Nové zemi. Vzhledem k nutnosti překonat rozsáhlé ledové pole, po kterém se těžce naložené čluny na saňových podvozcích pohybovaly jen velmi pomalu a někdy urazily jen stovky metrů denně, se posádka ještě několikrát vrátila na loď, aby doplnila zásoby. Teprve po 96 dnech cesty se čluny expedice u pobřeží Nové země setkaly s ruským rybářským škunerem Nikolaj, který posádku odvezl zpět do Norska.
Této polární výpravě předcházela vůbec první rakouskouherská polární výprava vedená rovněž Payerem a Weyprechtem, která v 1871 směřovala do Severního ledového oceánu. Měla tam prozkoumat Barentsovo moře mezi Špicberkami a Novou Zemí a zjistit, jestli se v této oblasti nachází volné moře směrem k sibiřským břehům. A protože tato průzkumná výprava se nejen šťastně vrátila, ale i její výsledky byly povzbudivé, mohla na ní navázat druhá, výše popsaná rakousko-uherská polární expedice.
