Skutečný příběh, který se před 95 lety udál na Aljašce, působí jako scénář hollywoodského thrilleru. Nome, jih Sewardova poloostrova, začátek roku 1925: nevelké, ale důležité město mělo za sebou čtvrt století existence. Zrodilo se během zlaté horečky z tábora prospektorů na břehu Nortonova zálivu. Z dvaceti tisíc obyvatel ve dnech slávy zůstalo stěží 1 500 osob, z toho polovina Inuitů. Letní období je u polárního kruhu krátké a chladné, zimy nemilosrdné – právě vládla ta nejhorší za celé dvacetiletí.
Curtis Welch, jediný městský lékař, tehdy s úzkostí zjistil, že mezi Inuity propukl obávaný záškrt. Situace byla o to vážnější, že původní obyvatelé proti němu postrádali jakoukoli obranyschopnost – onemocnět pro ně znamenalo rozsudek smrti. Ve vážném ohrožení se ocitli také usedlíci evropského původu a okolní komunity. Zlou zprávu dr. Welch oznámil úřadům dne 22. ledna 1925 a požádal o antitoxické sérum, známé a užívané od r. 1890. Spolu s tehdy neznámými antibiotiky se jím záškrt léčí dosud. Jenže sérum bylo k dispozici ve vzdáleném Seattlu…
Z různých příčin je i ve 21. století cestování na Aljašku (a po ní) komplikované. Beringovo moře je v dlouhém zimním období nebezpečné a kolem pevniny zamrzá, železnice nebo automobilová doprava mají značné limity. V polovině třicátých let přinesla řešení letadla schopná přistávat do terénu, ale v roce 1925 disponoval stát Aljaška jen třemi postaršími dvojplošníky, které za daných podmínek nemohly vzlétnout.
Potřebné zásoby a poštu pro mnoho míst na Aljašce tehdy stále zajišťovala psí spřežení, od pradávna nepostradatelná pro všechny subarktické oblasti – proč by nedodala také vzácné sérum? Devítikilogramová schránka s ampulemi antitoxického séra byla dopravena lodí do Anchorage a odtud vlakem do vnitrozemského města Nenana. Samosprávné centrum leží na bývalé poštovní trase Iditarod (v jazyce Athabasků „Vzdálené místo“), která spojuje přístav Seward na jihu s Nome: vede v délce 1 510 km přes několik horských pásem a rozsáhlé, pusté pláně.
Dál už museli zasáhnout muži a jejich saňoví psi, aby překonali 1085 km mezi Nenana a Nome. Na zásadní organizaci měl stěžejní slovo uznávaný musher a chovatel psů Leonhard Seppala; bydlel v Nome a záškrt mohl postihnout i jeho jedinou dceru, osmiletou Sigrid. Jak v řídce osídleném kraji narychlo shromáždit dobrovolníky? Pomohli armádní telegrafisté: dokázali se spojit s odlehlými lokalitami. Výzva se bleskově rozšířila. Do štafety se přihlásilo dvacet musherů (vodičů, jezdců se psím spřežením) – většina z nich byli Athabaskové – s celkem 150 zvířaty. Rozdělili si trasu v úsecích i s ohledem na vlastní zkušenosti, kondici a schopnosti svých tahounů. Čas byl vzácný kvůli brzké expiraci léku, v Nome se objevovaly další případy záškrtu a každý okamžik mohl přinést smrt některého z nemocných.
Okamžitě po doručení zásilky na nádraží v Nenana dne 27. ledna pozdě večer vyrazilo první spřežení stezkou Iditarod do mrazivé sněžné tmy a vichřice. Teplota klesala přes – 50 °C, vánice přecházela v blizard. Muži riskovali život svých spřežení i svůj vlastní, předávali si cenný balíček vyčerpaní, s omrzlinami, jejich psi hynuli. Umíralo se v Nome, 30. ledna si záškrt vybral pátou oběť. Karanténa byla dodržena, ale nedostatek diagnostických nástrojů a nakažlivost bakteriálního kmene způsobily, že byla neúčinná. Objevily se nové případy.
Počasí se zhoršovalo, na Iditaroské trase sílil vichr i mráz. Koordinace štafety probíhala díky telefonickému a telegrafnímu spojení v malých osadách, ale došlo k výpadkům ve spojení kvůli bouři. Zasáhla i na jih a do New Yorku přivála nejhorší sněhovou kalamitu v jeho dějinách, řeka Hudson zamrzla. Tím spíše si mohli Američané mimo Aljašku představit, jak děsivým podmínkám čelí musheři a jejich psi. Krize v Nome se stala hlavní tématem deníků i v těch největších městech a rozšířila se do rozhlasového vysílání, běžného a oblíbeného jako nedávno televize a dnes internet.
Štafeta pokračovala bez odpočinku. Ačkoli každý z musherů ze sebe vydal všechny síly, závod o záchranu nemocných v Nome pomyslně vyhrál Seppala a jeho psi, především vůdci spřežení Togo a Balto. Díky jejich oddanosti, inteligenci, houževnatosti byly překonány dva nejhorší úseky trasy. Zároveň byly potvrzeny vynikající vlastnosti sibiřského huskyho, plemene, které Leonhard Seppala choval, cvičil, propagoval – a vítězil s nimi v soutěžích.
Do Ameriky byli huskyové přivezeni za zlaté horečky, kdy byla nouze o psy vhodné k tahu. Nepřišli z daleka, jen z Čukotky, kousek přes Beringovu úžinu. Čukčové je po generace šlechtili a získali bystrého pracovního psa, odolného, přátelského, temperamentního. Robustnější a klidnější malamut je přeborníkem ve zvládání těžkých nákladů. Ale lehkonohý, elegantní husky, kterému Američané podle jeho původu říkají „siberian“, je fyzicky dokonale uzpůsoben pro rychlý a vytrvalý pohyb i v zápřahu. Je to velmi svobodomyslný, aktivní a vynalézavý pes se smyslem pro hru.
Seppala přišel do Nome jako chlapec z Norska; jeho předkové patřili k ugrofinskému etniku houževnatých, pracovitých Kvenů. Zamiloval si jízdu na saních a propadl huskyům. O jeho charakteru svědčí, že nikdy nepoužíval bič, o své psy pečoval, dával jim jména po význačných osobnostech své doby. Trénoval je i v létě, kdy byli místo do saní zapřažení do vozíku. Jednoho ze svých huskyů, Balta, zapůjčil do štafety jako vůdčího psa krajanovi Gunnaru Kaasenovi. Sám si ponechal nejdelší a nejnebezpečnější úsek cesty: spoléhal při tom na Toga, vůdčího psa spřežení.
Pes jako nejlepší kamarád k hyperaktivním dětem. Nezáleží na plemeni ani pohlaví, důležitá je povaha
Togo se v raném mládí projevoval jako typický nezbedný husky, vmýšlel rošťárny a rval se. Brzy se ale projevily jeho neocenitelné přednosti, Togo se stal Seppalovým věrným druhem a nejlepším psem, kterého kdy měl. Tehdy mu bylo dvanáct let (Seppalovi bezmála padesát) a jako vůdčí pes působil sedmý rok. Seppala se svým spřežením cestoval 240 km, aby se dostal na místo kontaktu. Do ukončení trvanlivosti léku zbývalo čtyřicet osm hodin. Zkušený musher se rozhodl ušetřit den cesty zkratkou přes zamrzlý Nortonův záliv. Mimořádně ostrý vichr srazil teploty na – 65 °C, hustě sněžilo a ledový příkrov hladiny se lámal, ale Togo dokázal záludná místa obejít.
Bylo hůř. Za vichřice a mrazu až – 73 °C překonal Sepala se svým spřežením hřeben hory Little McKinley, vysoké 1500 m. Pro vyčerpané psy to bylo tvrdé, ale uháněli dál. Když Seppala předával balíček s antitoxinem, měli v tlapkách 450 km. Bouře sílila. Ve finále zbývalo k Nome, kde leželo se záškrtem už 28 osob, 87 km. Mimo plán je absolvoval Gunnar Kaasen s Baltem, ačkoli blizard vál rychlostí 130 km/h. Zavládla neprostupná bílá tma. Kaasen musel ponechat orientaci na čtyřletém, dříve podceňovaném Baltovi.
Chytrý Balto zvládl nemožné, provedl spřežení nepřehledným terénem kolem nebezpečného nezamrzlého toku řeky Topkok. Divoký vítr převrátil saně, náklad se uvolnil a Kassenovi omrzly ruce, když vyhmatával v hluboké závěji zapadlý válec s ampulemi. Do Nome vjeli ráno 2. února po pěti a půl dnech společného úsilí psů a musherů – šestkrát dříve, než by to uměl obvyklý poštovní spoj. Sérum se k dr. Welchovi dostalo nepoškozeno a před expirací. Nechal je rozmrazit a pacientům je aplikoval injekčně dne 3. února.
Epidemie byla zastavena v kritickém bodu. Následovaly nové dodávky léku, méně dramatické. Dál se odvíjely osudy hlavních hrdinů lidských i zvířecích a zrodil se Iditarodský závod: o tom vypráví jiný příběh. Zvláštní shodou spočíval osud amerických dětí v Nome na těch, kdo pocházeli se sousedního kontinentu: norští musheři a sibiřští husky. V newyorském Central Parku stojí bronzová socha saňového psa. Je věnovaná zvířatům, která běžela ve štafetě s protizáškrtovým sérem, jejich vytrvalosti, věrnosti a inteligenci.
Záchrana dětí v Nome, sledovaná nejširší veřejností, přispěla k popularizaci očkování nejen proti záškrtu…
