Dříve zahrnovala práce kadeřníka i náplň vlásenkáře, staral se o divadelní paruky a vousy.
K tomuto povolání ho přivedli rodiče, kteří si v Manětíně otevřeli kadeřnictví v roce 1921.
Zdeněk se řemeslu vyučil přímo u svého otce. „Kadeřnictví a holičství provozuji od roku 1942,“ říká. „To je sedmdesát šest let, když počítám i dobu učení. V roce 1949 jsem šel na dva roky na vojnu. Po návratu domů jsem se musel se do tří dnů hlásit na pracáku. Úředník mi tehdy řekl, že u otce být zaměstnaný nemůžu, protože jsme měli živnost. Podle jeho názoru by mě prý vykořisťoval. Tehdy byli soukromí sedláci a živnostníci nepřátelé strany a vlády. Nasadili mě do těžkého průmyslu a pracoval i pod zemí,“ vzpomíná Zdeněk Šubrt.
A tak, ač nerad, byl nucen v padesátých letech holičství a kadeřnictví opustit. Opět se k němu ale vrátil po třech letech a už ho neopustil. I po tolika letech ho práce stále baví a říká, je lepší pracovat než marodit.
„Na práci vidím, ruce se mi netřesou a nohy mě zatím unesou, tak jsem tady. Když přijde zákazník, tak ho ostříhám, když nepřijde taky dobře. Sednu si anebo se jdu projít, i když dnes už tedy s hůlkou, kterou jsem nikdy předtím nepotřeboval.“ Závěrem dodává, že dokud to půjde, pracovat bude. Zákazníků má stále dost a jejich škála je pestrá. Někteří se k němu vracejí i několik desítek let a jsou věrni klasice. Přicházejí i noví, mladí a jim prý udělá účes, jaký si přejí.
Moc si vážím takových lidí a jsem vděčná Ivetě, že se o příběh svého dědečka podělila! A jedna zajímavost navrch: pan Zdeněk má dvě starší sestry, které dosud žijí. Karolíně je čtyřiadevadesát a Olga oslavila dvaadevadesáté narozeniny.
Již brzy přineseme delší rozhovor, sledujte nás!
