Faktem je, že sníh v Praze je čím dál větší vzácností. Lidé, kteří vyrůstali v 70. či 80. letech si jistě pamatují věčné koulovačky či dny strávené na saních a bobech na pražských kopcích, případně ulice celé týdny pokryté zmrazky a závějemi špinavého sněhu. Z těch se při oblevách stávala břečka hromadící se u neodtékajících kanálů, takže se skoro nedalo přejít na druhou stranu ulice – rozhodně ne suchou botou.
Sněhové kalamity ale ani dnes nejsou vzácností, jen jich je méně a trvají kratší dobu. Například v lednu 2010 napadlo za jediný den ve Kbelích 38 centimetrů sněhu. Sněhu tehdy napadlo od prosince tolik, že jej Technická správa komunikací musela z hlavních silničních tahů odvážet na náplavku a shazovat do Vltavy – prostě už nebylo kam s ním.
Na sníh asi nejbohatší zima byla před 15 lety – na přelomu let 2005/2006. Stala se doslova legendární, především díky písni Ladovská zima Jarka Nohavici. Ostravský bard v ní situaci v Praze trochu zlehčoval: „V Praze kalamita jak na Sibiři, tři centimetry sněhu, a u Muzea čtyři“, ale Pražané na tuto zimu dodnes s nostalgií vzpomínají.
Nic to ale není proti zimám rekordním. Například v zimě 1985/1986 byla ještě v březnu naměřena v Ruzyni sněhová pokrývka silná 57 centimetrů. A třeba na pražském Karlově byl zaznamenán rekordní sezonní úhrn nového sněhu (tedy nasčítané přírůstky sněhové pokrývky za všechny dny) – 120 centimetrů.
