Sociálně citlivý autor byl hrdý na to, že mu v žilách koluje krev husitů a Českých bratří, třebas jeho předci byli násilně pokatoličtěni. Oceňuje i to, že tatínkova tvrdost a nepoddajnost selského rodu, z něhož pocházel, mu pomohla vždy, když klesal na mysli. Vzhledem k tomu, že začínal jako kočovný herec, takových okamžiků muselo být poměrně dost.
Když ho osud zanesl do Valašského Meziříčí, rozhodl se tam František Tůma, který si mezitím doplnil své jméno na František Sokol Tůma, případně František Sokol-Tůma vydávat časopis Radhošť. Po necelém roce město opustil a časopis přenesl do Ostravy pod názvem Ostravice, později Ostravský obzor (1897 – 1901) a Ostravan (1901 – 1912). Současně redigoval časopis Horník (1910 – 1923). Dne 24. března 1912 se zúčastnil ustavující schůze Moravského kola spisovatelů. Spisovatel a publicista Václav Kamil Jeřábek tehdy napsal: „Vedeni ideálními snahami o povznesení citové kultury rázovitého lidu moravského, o rozkvět slovesného umění a písemnictví českého národa na Moravě, moravští spisovatelé – beletristé založili vlastní spolek. Vyšli z lidu, chtějíce mluviti k srdci lidu, podávati mu obraz jeho a zušlechťovati jej.“
Přesto Valašsko zůstalo Tůmovou láskou jednou pro vždy, často se tam vracel a odehrává se tam několik jeho románů i dramat (Valašská světice). Život beskydských „goralů“ popsal v románech „Lapači“ a „Na kresách“.
Jiné Tůmovy romány se odehrávají na Ostravsku, zejména v hornickém prostředí, na které pohlíží nejen z hlediska sociálního, ale též z vypjatě česky nacionálního stanoviska, silně protiněmeckého a také varujícího před přistěhovalectvím polských horníků a různých „přivandrovalců“ ze zapadlých krajů Haliče, kteří ve volbách volili Němce (román V záři milionů). V Tůmově díle se objevují také silné prvky českého antisemitismu.
I v době blahobytu se špatně žije postiženým a samoživitelkám. Jaké jsou rezervy sociálního systému?
Horlí rovněž proti alkoholu, v němž vidí sociální zlo: „Žádný král nemá takových poddaných. Není zákona, jejž by poddaní plnili tak rychle, svědomitě a poslouchali tak vzorně, jako zákon vydaný alkoholem. Žádná daň se neplatí tak správně, žádné potřeby člověka neopatřují se tak důsledně a nic se neplatí tak bez odmluvy, beze smlouvání a hotově – jako daň v putyce.“
Jako autor zúročoval vše, čeho si sám povšiml, i co poznal z doslechu. V románě „Vystěhovalci“ píše o tom, jak během své cesty do USA (kolem roku 1910) viděl z horní paluby transatlantického parníku kolonisty, budoucí Amerikány, jimž z paluby první třídy házeli bohatí cestující ovoce, pomeranče a podobné pamlsky. Viděl i ponižující prohlídky na ostrově „Ellis Island“ při vstupu do Ameriky a radostné úsměvy, když přistěhovalci vstoupili na půdu volnosti, rovnosti a všech vysněných občanských ctností. A v kontrastu k tomu byl za několik minut svědkem toho, jak tohoto evropského přistěhovalce na ulici okradl jeho vlastní krajan.
Když František Tůma jezdil jako člen menší divadelní společnosti po malých městech, ba i vesnicích po Čechách a později jako recitátor básnických děl po Čechách, Moravě a Slezsku, bedlivě pozoroval venkovský život. Cituje také časopis pokrokového kněžstva „Rozvoj“, jehož jeden z autorů napsal. „Dnes znám vísky, kde demoralizace a úpadek mravní, hrubá znemravnělost jest něčím, u čeho se nikdo nezastaví, něčím tak přirozeným a všedním. Dnes znám vísky, kde matky samy bitím a láním vhánějí své děti do prostituce – pro peníze. Dnes znám vesnice a rodiny, kde nejsprostší akty intimního života odehrávající se před zrakem dětí – ano, pro jejich poučení.“ A potvrzuje, že to jsou to hrozná slova, ale pravdivá. Na druhou stranu nepopírá lidskou přirozenost, když se zasazuje o rušení celibátu („Celibát“). To byla ostatně jeho tvůrčí metoda – když měl pocit, že se děje nějaká nepravost, napsal o ní, s nadějí, že její odhalení ji pomůže vymýtit.
Dnes jsou díla Františka Sokola-Tůmy pozapomenutá, poslední z nich, Valašská světice, vyšlo v roce 1948 a reedice se žádné z nich nedočkalo, jsou však dostupná jako e-knihy. Svou cenu si však uchovala jako dokument doby, protože autor je psal v rázu „lidového realismu“, čili dobové reálie přebírá ze skutečnosti. A tuto opravdovost v nich cítí čtenář i dnes. Stačí se jen chvilku začíst.
