Johánka z Pomuku, který vstoupil na české nebe jako Jan Nepomucký, pomáhal vlastnoručně mučit český král Václav IV., a zmučeného vikáře nakonec utopili ve Vltavě. Jan Sarkander to měl ještě horší, jeho mučení přesáhlo všechny meze, a dokonce i kat se zpěčoval pokračovat.
Na druhé straně tady máme dvě světice a jednoho světce, kteří podobnému osudu unikli. Měli sice neklidný, náročný život, ale zemřeli tak, jak se na člověka sluší a patří, čili v posteli. Anežka Česká, Zdislava z Lemberka a svatý Prokop. O tom posledním si povíme trochu blíže. S jistotou známe pouze datum jeho smrti, 25. 3. 1053. Narodil se v Chotouni na Kolínsku, někdy na konci desátého století, tedy v době, kterou pokládáme za dětský věk českého státu.
Náboženský fanatik svatý Martin. Proč pijeme jemu na počest svatomartinské víno, když byl abstinent?
Podle církevních pravidel už pouhé přenesení ostatků zavražděného člena rodu znamenalo svatořečení, což se v případě Ludmily i Václava vyplnilo. Prokop, jako mnich, a první opat Sázavského kláštera, se dočkal kanonizace z rukou papeže Inocence III. Pochopitelně až za sto padesát let od jeho smrti.
Stalo se tak v roce 1204, a byla to taková úlitba, aby se český král Přemysl Otakar I. příliš nemračil. Krátce před tím totiž Řím zamítl jeho žádost, aby v Praze bylo arcibiskupství, a bylo nutné si krále troch usmířit.
Prokop si ve své poustevně neuvěřitelně šplhnul, dá-li se to tak říci, u knížete Oldřicha. Ano, u toho Oldřicha, kterému se v Peruci, u studánky, zalíbila pradlena Božena. Místo džbánku s vodou předložil žíznivému knížeti zázrakem získané víno a bylo rozhodnuto. Oldřich se svým vlivem postaral o lepší ubytování, než byla dřevěná poustevna. Sázavský klášter, i když zasvěcen řeholi sv. Benedikta, byl posledním svatostánkem, kde se kázalo ve staroslověnštině, z čehož Řím žádnou radost neměl. Kníže Oldřich i jeho syn Břetislav byli jeho ochránci.
Mnoho našich svatých bylo kontroverzními postavami. Jedni je milovali, druzí nesnášeli, tak jako to bylo i za jejich života. Prokop si svoji svatost užívá více než osm set let, ale je světcem příjemným. Nikomu nevadí, nikoho nešikanoval, nebořil pohanské svatyně. Je to takový dělník na roli Páně. Takřka doslova, protože je patronem rolníků, vinařů i horníků. Například na Příbramsku se svatoprokopská pouť slaví dodnes.
Čeští světci se modlí se zraky upřenými k nebi. Svatý Prokop má naše sympatie, protože nežádá o pomoc nebesa, ale boj proti zlu považuje za osobní výzvu. Zapřáhl ďábla do pluhu a přinutil ho pracovat. Když se unaví, nebude aspoň pokoušet lidi k hříchu. Čertovu brázdu najdete dodnes. Začíná nedaleko Prokopova rodiště a táhne se v délce 21 kilometrů, až k Sázavskému klášteru. Čertova brázda není jediná vzpomínka na svatého Prokopa. Pokud nejste líní, navštivte Sázavský klášter čtvrtého července. Třeba budete mít štěstí a světec na vás ze svého obrazu mrkne.
