Stéblová malá stanice, kterých je na území Československa několik, některé vlaky zde ani nezastavují a pouze ji projíždějí. Za listopadového večera roku 1960 při teplotě necelých tří stupňů nad nulou, tmy a husté mlhy vjíždí do slabě osvícené železniční stanice v 17.40 hodin osobní vlak číslo 608 z Liberce do Pardubic tažený parní lokomotivou. Zastavuje na první koleji, kde vyčkává příjezdu protijedoucího motorového osobního vlaku číslo 653, který směřuje z Pardubic do Hradce Králové. Výpravčí sleduje, jak lidé v husté mlze vystupují a nastupují, pak odchází do výpravní budovy, aby vše připravil na příjezd protijedoucího vlaku. Neuběhne ale ani minuta a průvodčí dává strojvedoucímu znamení k odjezdu, vlak se rozjíždí.
Výpravčí, který je tou dobou ve výpravní budově nevěří vlastním očím, když vidí, že se vlak rozjíždí. Okamžitě vyběhne za rozjetým vlakem a snaží se ho doběhnout, bohužel marně. Vlak se pokouší dohnat zároveň i výhybkář na kole, ale také marně. Výpravčímu zbyla jen poslední možnost, zatelefonovat svému kolegovi na trati, jenž obsluhuje nedaleko za stanicí závory, aby se pokusil zastavit z druhé strany přijíždějící motorový vlak číslo 653. Když se mu dovolá, kolega na druhém konci telefonu mu na to odpoví jen jedinou větu „Právě projel“ po tomto se již nedá nehodě zabránit.
Strojvedoucí parního a motorového vlaku se vidí, až když jsou od sebe necelých 60 metrů, při rychlosti zhruba 60 km/h není možné vlaky zastavit. V 17.43 hodin se ozývá obrovská rána, která byla prý slyšet do vzdálenosti dvou kilometrů. Těžká parní lokomotiva rozmetala pět z šesti vozů motorového vlaku, v troskách zůstaly i dva vozy připojené za ní.
Krátce po nehodě na místo přijíždějí, hasiči, lékaři i vojáci odevšad se rozléhá křik, několik cestujících v šoku uteklo od místa nehody a bloudí po okolí. Záchranáři z trosek nakonec vyprostí 110 mrtvých, do nemocnic putuje přes 100 zraněných z nichž 8 už lékaři nedokáží zachránit. Tomuto počtu mrtvých a zraněných napomohla další nešťastná náhoda. Pomocník strojvedoucího, který nehodu přežil, měl strach, aby po nárazu nevybuchl kotel parní lokomotivy a tak přesně podle předpisů vyklopil rozžhavené uhlí na zem, to se ale smíchalo s unikající naftou z motorového vozu, a ta se vznítila. Poté požár pohltil trosky obou souprav. Mnoho zaklíněných lidí, co prvotní náraz přežili, nemělo šanci ohni uniknout.
Vyšetřování se rozběhlo ještě téhož večera. Po čtrnácti dnech označila vládní vyšetřovací komise za viníky všechny členy posádky vlaku 608. Strojvedoucího, jeho pomocníka a oba průvodčí, kteří vyvázli z nehody jen se zraněními. Hlavní podezření padlo hlavně na staršího průvodčího, který dal strojvedoucímu signál k odjezdu. Ten se ovšem hájil tím, že v mlze zahlédl paprsek zeleného světla, o kterém se domníval, že mu dal výpravčí stanice pokyn. Ten to ale být nemohl, protože tou dobou byl uvnitř výpravní budovy. Fakt, že toto světlo si průvodčí nevymyslel je ten, že toto světlo zahlédli další dva svědci z nástupiště.
Dále bylo dokázáno, že světelný signál nedal ani nikdo z vlakového personálu. Zelené světlo tak dodnes zůstává neobjasněnou záhadou. Vlakový personál také u soudu vysvětloval, proč nepočkali na příjezd protijedoucího vlaku. Domnívali se, že motorový vlak má zpoždění a oni se s ním vykřižují v následující stanici. Červeného návěstidla si prý strojvedoucí vlaku ani jeho pomocník v mlze nevšimli. Po dvou dnech líčení udělil soud tresty v rozmezí od jednoho do pěti a půl roku vězení.
Tato nehoda zůstává i po tolika letech největším železničním neštěstím, které se u nás stalo. Tehdejší režim, ale chtěl celou nehodu co nejvíce utajit, prý aby ji nemohli zneužít nepřátelé socialismu. Pozůstalí po obětech a přeživší sice dostali odškodnění od státu, ale o okolnostech nehody dlouho nesměli mluvit. Proto také železniční neštěstí dlouho připomínal pouze nenápadný křížek na místě nehody, který až po čtyřiceti letech nahradil pomník.
