Špatná zkušenost s fungováním horní komory parlamentu, tehdy tzv. Panské komory Říšské rady, přežívala ještě z dob Rakousko-Uherska. Zasedali v ní zástupci aristokracie, velkostatků a církevních kruhů, které jmenoval císař. Kromě bezzubé poradní funkce však tato instituce téměř postrádala smysl.
Po dvoukomorovém parlamentu v nově vzniknuvší Československé republice volal především prezident T. G. Masaryk, který v něm po vzoru USA viděl důležitou záruku demokracie a brzdicí páku poslanecké sněmovny. Právě jeho hlas byl zřejmě tím rozhodujícím. Socialisté nakonec podlehli Hradem podporované mediální masáži, že druhá komora je znakem politické vyspělosti státu, a také souhlasili se zřízením Senátu. Požadovali však, aby byl slabý, plnil funkci pouhého korektivu, a to jen ve výjimečných případech, kdyby poslanci závažným způsobem pochybili.
Další rozpory pak vyvolaly i debaty o samotném složení. Třísetčlennou sněmovnu měl doplnit Senát o sto padesáti senátorech. Mimochodem, objevily se v tomto bodě i návrhy, aby pětadvacet z nich mohl jmenovat prezident, případně aby se určitý počet povinně delegoval ze zástupců obchodních komor, zemědělských družstev, odborů a zájmových korporací, možná i zástupců univerzit a další inteligence. Ovšem, volání po moderním způsobu demokracie přerušilo snahu o zastaralé jmenování senátorů za zásluhy a sto padesát senátorů mělo být voleno poměrným systémem stejně jako tomu bylo u poslanecké sněmovny. Do té se volilo na šest let, do senátu pak na osm let. Členem sněmovny se mohlo stát občan starší 30 let, senátorem se pak mohl stát člověk po dosažení věku 45 let. První senátní volby se pak u nás konaly v květnu 1920.
Rozdíl mezi tehdejším a dnešním senátem?
Rozdíl byl zásadní. Vzhledem k tomu, že do obou komor se volilo stejným systémem, bylo politické rozložení obou těchto institucí prakticky stejné, a tak senát nemíval jiný názor než poslanecká sněmovna. Rozhodovalo se tak na půdě poslanecké, senát už pak došlé zákony takřka automaticky schvaloval.
Existovaly ale dva případy, v nichž senátoři plnili úlohu parlamentní pojistky. V roce 1920 socialističtí poslanci prosadili značný rozpočtový schodek a vláda pohrozila demisí. Senát nato ale deficitní rozpočet odmítl a dal tak možnost svým kolegům ve sněmovně hlasovat jinak. V roce 1926 pak došlo k další parlamentní krizi, během které se rozpadla koalice občanských stran se socialisty a parlament byl neschopný schválit jakýkoliv zákon. V senátu se pak dohodla koalice československých občanských stran s německou pravicí a slovenskými klerikály a po překonání krize ve sněmovně byla vytvořena první vláda, ve které zasedli zástupci jak českých, tak i německé strany.
