Štika totiž na svoji kořist dokáže skutečně velmi dlouho čekat a pak naprosto nečekaně na nic netušící oběť vyrazit ze zálohy. Mívá totiž mimo jiné i dokonalé maskování, takže se stala obávanou, samotářskou a teritoriální rybou, která si pro svůj život vyhledává místa s dostatkem přírodních úkrytů. Štika je rovněž i všestrannou plavkyní, a to navzdory své poměrně časté nehybnosti. Vědci na základě prováděných pokusů vypočítali, že štika může plavat až rychlostí dosahující 25 – 30 kilometrů za hodinu.
Po neúspěšném loveckém výpadu však již svoji uniklou kořist nadále nepronásleduje, nýbrž naopak šetří síly na nový výpad, neboť i přes svůj štíhlý tvar těla není vytrvalostní plavec ani přílišný cestovatel. Někdy loví i menší jedince vlastního druhu, kanibalismus je mezi štikami poměrně rozšířen. Živí se rovněž i uhynulými, poraněnými či nemocnými rybami, čímž plní jakousi úlohu zdravotní policie. Zásadně tak ovlivňuje zdravotní stav rybí populace.
Kolem tvorů podobných štikám se v průběhu času v minulosti vytvořilo poměrně velké množství legend. Vyprávělo se o štikách s tlamou rozměrnou jako vrata od stodoly, které byly dlouhé až šest metrů a s hmotností několika set kilogramů.
Štika obecná je nejrozšířenějším druhem z pěti zástupců čeledi štikovitých. Přirozeně se vyskytuje v Evropě, v části Asie a v Severní Americe. Vyskytuje se v hloubce až do třiceti metrů, nejčastěji ji však najdeme do pěti metrů pod hladinou. Není příliš náročná ohledně typů vod, obsazuje všechna vodní prostředí s dostatkem kořisti. Ideálním prostředím jsou pak pro ni velké, čerstvě napuštěné vodní nádrže. Vodní nádrž Lipno byla například několik let po svém napuštění nejbohatším lovištěm štik v Evropě. Štikám nevadí ani brakická voda, která má koncentraci solí mezi mořskou a sladkou vodou, a vyskytují se rovněž i v pobřežních vodách Baltského moře. Nejvyšší hlášený věk u štiky byl třicet let.
