Pojďme si ji tedy přiblížit. Jde o bakteriální infekci, kterou způsobují fuzobakterie a spirochety. Tyto baktérie se běžně vyskytují v našem okolí, pokud se však dostanou do kontaktu s nějak oslabeným nebo jinak nemocným dítětem, typicky právě v rozvojových zemích, mohou ho napadnout. Nejčastěji napadají děti do 5 – 6 let věku, dospělé jen zřídka. Nejde přitom o nijak vzácnou nemoc, ročně jí je postiženo na 140 000 dětí.
A to tak, že nejprve vytvoří na vnitřní straně tváře vřídek, který se stále rozrůstá a prohlubuje a doslova rozežírá okolní tkáň. Následky jsou strašlivé. Kromě znetvoření obličeje tato nemoc znemožní postiženému dítěti mluvení a příjem potravy a postihne i zrak, čich, sluch a chuť. Jak se organismus snaží sám s nemocí bojovat tvorbou nové tkáně, tvoří se srůsty, které mohou zablokovat čelistní klouby. Postižené dítě bývá také často vyhnáno z rodiny i z vesnice, a pokud se mu nedostane pomoci, nakonec velmi rychle zemře, obvykle hlady. Tento osud stihne asi 90 % nakažených dětí.
Obvykle zbytečně. Pokud totiž ještě noma není příliš rozvinutá, stačí k jejímu vyléčení dávka antibiotik. Pokud dojde k masivnímu poškození obličeje, jsou nutné korektivní kosmetické operace. Ty děti, které přežily i bez pomoci, si děsivé znetvořeniny odnášejí do dospělosti. Na záchraně onemocnělých děti anebo alespoň na zmírnění následků nomy se podílí řada mezinárodních organizací.
Mohli bychom tedy říct, že tady, v Evropě jsme v bezpečí. Za druhé světové války tomu však bylo jinak. A je to právě jedna z těch stránek války, o kterých se příliš nepíše. Jeden z pamětníků např. vzpomíná, že byl nomou v koncentračním táboře postižen jako tříleté dítě a zachránilo ho jen odleptání napadené tkáně.
Přesněji na nomu v této souvislosti vzpomíná MUDr. Václav Tomášek, který pracoval v táborové bakteriologické laboratoři v Mauthausenu a v Osvětimi a své zkušenosti nejen s nomou zveřejnil v roce 1945 v časopise Věda a život (str. 402 – 413): „V takzvaném rodinném táboře cikánském v Birkenau rozšířilo se značnou měrou noma u dětí, které trpěly přetěžkou podvýživou a byly v politováníhodném stavu. Němci vozili nejprve k bakteriologickému vyšetření živé děti a pak si úkol zjednodušili tak, že zemřelým dětem usekávali hlavy a posílali je k vyšetření.“
Jak málo stačilo, aby se nemoc, která je dnes postrachem jen třetího světa, rozšířila nedávno i v Evropě, která ovšem místy přestala být civilizovanou…
Nomu jako nemoc bohužel nelze vymýtit očkováním, protože ji způsobuje baktérie běžně se vyskytující v našem okolí. Můžeme však přispět k jejímu potlačení obecně zlepšováním životních podmínek života v oblastech, kde se vyskytuje, např. Nigeru, a zajištěním dodávek širokospektrálních antibiotik. Pro jedno dítě stojí pouhých 450 Kč.
