Josef Čapek nebyl jako školák žádný premiant a po dvouletém studiu na tkalcovské německé škole ve Vrchlabí, pracoval jako dělník. Tato profese mu vydržela jeden rok. V roce 1904 se přestěhoval do Prahy, kde začal studovat UMPRUM. Následovala umělecká stáž v Paříži, v roce 1911.
Do první světové války nenarukoval, z důvodu špatného zraku. Pro hru R. U. R. navrhl, jako jevištní výtvarník, kostýmní výpravu, již 25. 1. 1921. A nejen to. Josef Čapek obohatil světovou slovní zásobu o slovo robot. Původní verze slova laboři, kterou vymyslel jeho bratr Karel, se mu nelíbila a bratr nebyl proti.
Dvacátá léta minulého století uplynula pro oba bratry v relativním klidu. Maloval, psal, tvořil. Jeho obrazy byly vystaveny v Londýně i v USA. Josef Čapek, stejně jako mladší Karel, sdíleli Masarykovy ideály první republiky.
Pak přišla světová, hospodářská krize, jejímž důsledkem byl i nástup Hitlera k moci, a klidné časy skončily. Zlo se ozvalo a bylo třeba na něj reagovat. Rovněž i španělská občanská válka, se naplno projevila v jeho tvorbě. Bratr psal, hry Bílá nemoc a Matka, to už bylo něco, co by mu v budoucnu nebylo odpuštěno.
Ilustrace, s názvem Diktátorské boty, se bohužel neukládaly jenom v archivu Lidových novin. Ukládaly se i v paměti gestapa a pánové, kteří chodili k lidem na návštěvu nejraději kolem čtvrté hodiny ranní, měli dobrou paměť. Přes veškerou tragičnost doby lze říci, že Karel Čapek měl vlastně štěstí. Ač uštván lůzou, zemřel přeci jenom ještě na svobodě, o vánocích 1938. Josef Čapek tolik štěstí neměl. Němečtí okupanti se drželi zpátky, pokud se takový výraz dá použít, přesně jen do okamžiku vypuknutí války.
Josef Čapek byl zatčen na počátku září 1939, a byl převezen do koncentračního tábora v Dachau. Zde se ještě ani nestačil rozhlédnout, když po necelém měsíci byl převezen do Buchenwaldu. Pracoval zde v písmomalířské dílně, kdy společně s malířem, Emilem Fillou, vytvářeli umělecké rodokmeny příslušníků SS. Dalším děsivým působištěm byl Sachsenhausen, kam byl převezen v létě 1942. Opět kreslí rodokmeny a tajně zachycuje tužkou táborové scénky.
Na konci února 1945 je převezen do svého posledního tábora, Bergen – Belsen. V té samé době v táboře vypukla epidemie skvrnitého tyfu, která vězně kosila po tisících. Poslední zmínka o živém Josefu Čapkovi je z dubna 1945. Pak jeho stopa definitivně mizí. Jistě si pamatujete děsivé, poválečné, filmové scény, ve kterých britský buldozer hrne mrtvá těla vězňů do společného hrobu. To nebyla necitelnost. Tyfus si tehdy nevybíral a radlice buldozeru se nenakazí. Pak spojenečtí vojáci vypálili tyfem zamořené, táborové baráky, plamenomety.
Po válce jeho žena Jarmila pátrala na místě po svém manželovi, ale marně. Josef Čapek byl úředně prohlášen za mrtvého k 30. 4. 1947, a je symbolicky pohřben na Vyšehradském hřbitově.
