Podle tradice byl Havel (lat. Gallus, 550 – 16. října 640 nebo 620 či také 646 – 650) mnich, který jako jeden z dvanácti žáků a společníků doprovázel iroskotského věrozvěsta svatého Kolumbána mladšího na jeho misi směřující z Britských ostrovů na evropský kontinent. Roku 610 s ním doputoval na jeho cestě proti proudu Rýna do Bregenzu, ale na další cestě do Itálie ho Havel nemohl doprovázet kvůli nemoci a zůstat v Arbonu ve Švýcarsku u Bodamského jezera. Tam potom nadále žil jako poustevník v blízkosti řeky Steinach. Brzy se kolem něho sdružovali další mniši, jimž byl rádcem. Dostal nabídku na úřad biskupa, později aby se stal opatem v klášteře v Luxeuil, jež založil svatý Kolumban. Obě dvě nabídky odmítl. Zemřel zde zřejmě mezi roky 640 a 650, jeho svátek připadá na 16. října. Podle novějších výzkumů pocházel z okolí Vogéz v dnešní severní Francii a ke Kolumbánově misii se přidal až tam.
Po Havlově smrti byl v tomto místě roku 719 zbudován kostel, který obklopil velkolepý stavební komplex opatství sv. Havla, nejstarší a největší klášter benediktinů severně od Alp a největší komplex kamenných budov benediktinů v Evropě. Prvním opatem byl zvolen svatý Otmar. Dochovaný půdorysný plán se stal vzorem pro mnohé další stavby. Klášter a jeho hospodářské a zemědělské zázemí se staly jádrem osídlení kantonu Sankt Gallen ve východním Švýcarsku. Klášter byl nezávislý na kostnickém biskupovi. Opatství se za Ludvíka Pobožného stalo císařskou institucí a působilo velmi vlivně na okolní prostředí až do sekularizace kláštera roku 1798.
Od konce 7. století se šířila legenda o životě a zázracích sv. Havla, tzv. Vita sancti Galli vetustissima, z níž se dochovaly jen fragmenty. Podle ní Havel údajně zbavil kněžnu Fridiburgu, dceru vévody, posedlosti démonem. Při jeho vyhánění vylétl z jejích úst v podobě černého ptáka. Fridiburga či Fridigunda byla zasnoubená se Sigebertem II., franským králem, který poustevníkovi z vděčnosti věnoval pozemky v okolí Arbonu, kde byl později zřízen jmenovaný klášter.
Dále se traduje, že si Havel postavil dřevěnou poustevnu vlastníma rukama, a že mu při její stavbě pomáhal medvěd. Došlo k tomu tak, že při stavbě poustevny se v její blízkosti najednou objevil řvoucí medvěd. Havel se proti němu postavil a vzal jednu jeho tlapu do své ruky, neboť si všiml, že v ní má zaražen velký trn, který mu působí bolest. Vyndal mu ho, stali se z nich přátelé a velký a silný medvěd mu byl i dobrým pomocníkem při práci. Když byla poustevna postavena, medvěd mu nosil dříví na topení. Proto je také světec někdy vyobrazován se stojícím medvědem a ten se také objevuje na jeho znaku.
Křestní jméno Havel má u nás necelých 27 lidí, průměrný věk je 42 let. Sporadicky se vyskytuje od roku 1940 do dneška. Příjmení Havel nosí hnedle 4000 lidí, věkový průměr je 43 let a kolísavě se vyskytuje rovněž od 40. let do dneška. Jeho nejznámějším nositelem je bývalý prezident Václav Havel, resp. celá jeho rodina známá již z dob první republiky.
Pranostiky nám radí nesít žito kolem dne svátku sv. Havla, protože se neurodí: „Havlovo žito – nechystej, sedláku, stodolu na to“. Stará zkušenost totiž radí zasít žito do „Václava“.
Počasí je také proměnlivé v duchu pranostiky na říjen – Říjen na jednom konci hřeje, na druhém mrazí. – Svatý Havel – devět časů za den. Kolem svatého Havla lze očekávat ještě pár dnů pozdního léta. Od svatého Gála (tj. Havla) mrazivá jsou rána.
Důležité je také do jeho svátku sklidit ovoce, brambory a zelí: Když se do svatého Havla nesklidí zelí, je neuvařlivé. Svatý Havel do zelí zajel. Na Havla svatého poslední jablko (brambor) do pytle svého. Na svatého Havla má být všechno ovoce v komoře.
