„Konečné řešení“ židovské otázky začali nacisté v Maďarsku uskutečňovat v březnu 1944 pod vedením Adolfa Eichmanna. Švédský architekt a schopný podnikatel Raoul Gustav Wallenberg (4. srpna 1912 – 31. července 1952) pocházející z vlivné rodiny sice postrádal zkušenosti z diplomatické oblasti, ale v období druhé světové války však spolupracoval s maďarským obchodníkem Kalmanem Lauerem a měl za sebou několik obchodních cest do Budapešti. Když organizace „War Refugee Board“ hledala osobu vhodnou na post vyslance, který by se mohl v Maďarsku pokusit pomoci ohroženým Židům, volba padla právě na Wallenberga.
Byl mu tedy udělen status diplomata a Wallenberg odcestoval na švédské velvyslanectví do Budapešti. Tam zorganizoval efektivní kancelář, která hledala nejrůznější cesty, jak zachránit co nejvíce osob. Wallenberg proto kromě jiného jménem velvyslanectví v Budapešti pronajal 32 budov a prohlásil je za chráněné diplomatickou imunitou. Na vstupní dveře nechal umístit názvy švédských institucí jako „Švédská knihovna“ nebo „Švédský výzkumný ústav“ a na přední fasády nechal pověsit velké švédské vlajky. Uvnitř nakonec našlo bezpečný úkryt asi těch 10 000 nejohroženějších lidí.
Sám Wallenberg se osobně pouštěl i do značně riskantních akcí a řadu lidí zachránil doslova na poslední chvíli. Vyšplhal se třeba na střechu vlaku mířícího do Osvětimi a Židům, kteří už byli uvnitř, rozdával tzv. „ochranné pasy“ (Schutzbrief či Schutzpass). Ignoroval rozkazy Němců, aby slezl dolů, a pak i příkazy příslušníků „Šípových křížů“ (totalitní antisemitská strana v Maďarském království), kteří po něm začali střílet. Zřejmě jen varovně, protože ho žádný výstřel nezasáhl, ale i tak. Když rozdal poslední pasy, které měl s sebou, vyzval jejich nové vlastníky, aby opustili vlak a odešli ke skupině automobilů, které čekaly před nádražím a byly označeny barvami Švédského království. Němci a maďarský doprovod členů „Šípových křížů“ byli tak ohromeni jeho „drzostí“, že je nechali všechny odejít.
Wallenberg si ale byl dobře vědom nebezpečí, které mu hrozí. Každou noc spal v jiném domě, aby ho nezajali nebo nezabili příslušníci „Šípových křížů“ nebo Eichmannovi muži. Dva dny předtím, než Rudá armáda 17. ledna obsadila Budapešť, jednal ještě Wallenberg o osudu asi 70 000 Židů, kteří ještě v Budapešti přežívali v tamním ghettu, s Eichmannem a generálmajorem Schmidthuberem, nejvyšším velitelem Wehrmachtu v Maďarsku a zároveň podplatil jednoho příslušníka „Šípových křížů“, aby vydal zprávu v tom smyslu, že Wallenberg přesvědčil Eichemanna a velitele Wehrmachtu, aby nevyhodili ghetto do vzduchu, jak měli původně v plánu. Němcům zároveň pohrozil, že pokud obyvatele ghetta vyženou na pochod smrti, budou za to na základě jeho svědectví po válce stíháni jako váleční zločinci. A pochod smrti se nekonal.
Wallenberg sice díky své odvaze a obratnosti válku přežil bez úhony, 17. ledna 1945 se však v chaotické situaci během obsazování Budapešti Rudou armádou pokusil kontaktovat Rusy. Měl v úmyslu zajistit u domnělých spojenců pomoc a ochranu pro ghetto a chtěl jim také předložit svůj plán pro poválečnou obnovu Budapešti. Naposledy ho jeho spolupracovníci viděli 17. ledna 1945, jak je odvážen sovětskými vojáky na jejich vojenské velitelství v Debrecínu, kde byl zatčen a už potom nikdo nikdy nespatřil.
Vzhledem k tomu, že Wahlenbergova činnost byla antifašistická a humánní, není dodnes tak úplně jasné, proč ho vlastně Sověti zatkli a jaké byly jeho další osudy? Nabízí se k tomu hned několik možností, jistá však není žádná z nich:
– Wallenberg byl jako možný americký špion, mj. vzhledem k jeho studiu na univerzitě v Michiganu, odvezen do SSSR, kde zřejmě 16. 7. 1947 zemřel. Jeho úmrtí však nebylo nikdy oficiálně potvrzeno. Sověti mohli počítat s tím, že v poválečném vyjednávání může být vyměněn za nějakého odhaleného sovětského agenta.
– Podle jiných informací se uprostřed ledna 1945 Wallenberg vydal přímo za sovětským maršálem Malinovským. Tomu by nasvědčovalo to, že koncem ledna 1945 vydalo Ministerstvo zahraničních věcí Sovětského svazu prohlášení, že Wallenberg se nachází pod ochranou Rudé armády. Ovšem od té doby jako by se po něm slehla zem.
– Někteří vězni propuštění ze sibiřských gulagů, tvrdí, že muže odpovídajícího Wallenbergovu popisu viděli ještě v 80. letech.
– Wallenberg mohl mít informace o skutečném průběhu masakru polských důstojníků v Katyni sovětskou NKVD, který Moskva přiznala až v 90. letech. Předtím tento masakr, a to už během norimberského procesu, sváděla na Němce.
Objevily se úvahy také o tom, že Sověti chtěli Wallenberga získat za svého špiona. Když odmítl, podepsal si tak doživotní vězení nebo rozsudek smrti.
V roce 1957 na opakované diplomatické švédské nóty Moskva reagovala oznámením, že Wallenberg byl vězněn v moskevské Lubljance, kde zemřel na srdeční záchvat. Ale ještě v roce 1966 ho sovětská strana nabízela na výměnu a existují i očití svědkové, kteří tvrdí, že s Wallenbergem mluvili ještě v roce 1989. Je možné, že zemřel až tohoto roku, i proto, že právě v roce 1989 dostala Wallenbergova nevlastní sestra jeho pas, řidičský průkaz, pouzdro na cigarety a poznámkový kalendář.
Definitivně se Wallenbergův osud uzavřel v říjnu 2016, kdy byl švédským daňovým úřadem prohlášen za mrtvého a datum jeho úmrtí bylo úředně stanoveno na 31. července 1952. Odhaduje se, že Wallenbergovi se podařilo zachránit celkem asi 100 000 Židů a byl za to, i když víc jak 30 let po válce oceněn mimo jiné vyznamenáním Spravedlivý mezi národy či udělením čestného občanství USA, Kanady a Izraele.
