U nás méně známé události 2. světové války zasáhly i Pobaltí a Litvu, dříve součásti ruského impéria, která po jeho rozpadu a po 1. světové válce získala 11. července 1918 samostatnost, nejprve jako království a od 4. dubna 1919 jako republika. V roce 1940 byla okupována Sovětským svazem na základě Stalinovy spojenecké smlouvy s Hitlerem ze dne 23. srpna 1939, v roce 1941 byla po vpádu Německa do SSSR okupována Německem do roku 1944, kdy byla připojena k SSSR.
Německo-sovětská spojenecká smlouva v roce 1939 vystrašila i japonskou vládu, protože ji chápala jako Hitlerův odklon od dříve deklarovaného spojenectví s Japonskem. Aby japonská vláda mohla zblízka sledovat, co se ve východní Evropě děje, vyslala tohoto roku do Litvy zkušeného diplomata, který navíc uměl rusky – Čiunea Sugiharu (1. ledna 1900 – 31. července 1986), a to ve funkci vicekonzula Japonského císařství.
Jeho rodina si původně přála, aby se nadaný Čiune stal lékařem, ale on sám se rozhodl pro studium anglické literatury na univerzitě. Zařídil si to tak, že sice šel na přijímací zkoušku na medicínu, ale na zkušební listy napsal pouze své jméno, takže nebyl přijat. Otec ho potom přestal finančně podporovat, ale Čiunemu se podařilo získat stipendium na studium ruštiny a němčiny v Mandžusku, obsazeném japonskou armádou. Žila tam i početná ruská menšina. Během svého tamního pobytu se oženil s Klaudií Semjonovnou Apollonovou a přestoupil k ruské pravoslavné církvi. V roce 1935 se na protest proti útisku a doslova týrání Číňanů Japonci vzdal svého místa náměstka ministra zahraničí a shodou okolností se také rozvedl.
Po návratu do Japonska se Sugihara oženil s Yukiko Kikuči (1914 – 2008) a v roce 1939 se stal viceprezidentem japonského konzulátu v litevském Kaunasu, kde měl sledovat a hlásit pohyby sovětských a německých vojsk a zjistit, zda Německo plánuje útok na SSSR. Když Sovětský svaz v roce 1940 okupoval Litvu, pokoušelo se mnoho židovských a litevských uprchlíků získat na zahraničních ambasádách a konzulátech výjezdní víza. Bez takových víz bylo cestování nebezpečné, jenže je vydávaly jen málokteré země. Stovky lidí chystajících se opustit Litvu přišly tehdy i za tímto účelem na japonský konzulát. Japonská vláda vydávala dříve taková víza běžně, ovšem pouze těm osobám, které prošly příslušnými imigračními procesy a doložily, že vlastní určité množství finančních prostředků.
Za této situace to pro většinu žadatelů představovalo nepřekonatelnou překážku. Sugihara si ovšem byl plně vědom toho, že pokud nepodnikne patřičné kroky ihned, žadatele tím ohrozí na životě, protože by se jinak museli podle tehdy platných nařízení vydat z Litvy do nacisty již okupovaného Polska. Rozhodl se proto ignorovat předpisy a začal žadatelům udělovat japonská desetidenní tranzitní víza, a navíc ještě vyjednal se sovětskými úřady pro držitele těchto víz cestu Transsibiřskou magistrálou, i když za cenu pětkrát vyšší než obvykle. Byl si přitom rovněž vědom i toho, že z jeho strany se jedná vůči Japonsku o akt neposlušnosti.
Vzhledem k vážnosti situace se Sugihara na psaní víz doslova vrhl. Do pasů se vpisovala ručně a japonský vicekonzul údajně této činnosti věnoval 18 až 20 hodin denně, a to až do 4. září 1940, než byl konzulát zavřen. Podařilo se mu takto vydat tisíce víz především Židům, z nichž mnozí byli tzv. přednostmi domácnosti, což jim umožnilo na jedno vízum vycestovat i s celou rodinou. Podle svědků Sagihara skutečně pracoval až do poslední možné chvíle, víza do pasů vpisoval během cesty z hotelu na nádraží a ještě pak z okna vlaku na nádraží těsně před odjezdem vyhodil prázdné listy, které obsahovaly pouze konzulární razítko a jeho podpis. Celkem vystavil tak víza pro více než šest tisíc osob. Mnohem později prohlásil, že ani on sám si nepamatuje, kolik víz vydal, protože to prostě nepočítal.
Po odjezdu z Litvy byl Sugihara přidělen do Königsbergu (Kaliningrad) a poté sloužil na různých konzulárních postech v Praze a v Bukurešti. Když do Rumunska vstoupila Rudá armáda, byl Sugihara i s rodinou internován 18 měsíců v zajateckém táboře. V roce 1946 se i s rodinou šťastně přes Sovětský svaz Transsibiřskou magistrálou vrátili do Japonska. V následujícím roce byl požádán ministerstvem zahraničí, aby na svou diplomatickou kariéru rezignoval. Formálním důvodem mělo být snižování stavu zaměstnanců, ale jeho manželka později prohlásila, že ve skutečnosti to bylo kvůli „incidentu“ v Litvě. Snad proto, že místo loajality k rodné zemi pomáhal cizincům, i když Židé byli asi jedinou cizí národností, kterou Japonci na územích, která obsadili, masově nelikvidovali.
Aby uživil svou rodinu, Sugihara vykonával různé podřadné práce, např. pracoval jako podomní obchodník. Později začal pracovat pro exportní společnost a využil své znalosti ruského jazyka v zaměstnání v Sovětském svazu, kde žil a pracoval 16 let, zatímco jeho rodina zůstala v Japonsku.
Teprve na sklonku života, v roce 1985, jej Izrael za jeho činy ocenil titulem Spravedlivý mezi národy. V té době však již byl Sugihara vážně nemocný, a tak za něj toto ocenění v Izraeli převzali jeho manželka a syn. V Japonsku zůstal v nemilosti do konce života. Až po jeho smrti v roce 1986 vyslovila japonská vláda politování nad tím, jak se k němu zachovala. Roku 2015 vznikl v Japonsku o jeho životě film „Sugihara Čiune“ (Persona non grata).
