Průkopnice letectví celým jménem Amelia Mary Earhart (24. 7. 1897 – nezvěstná od 2. 7. 1937 se narodila v Atchinsonu v Kansasu jako dcera Edwina a Amy Earhartových. Křestní jména dostala po obou babičkách. Už v dětství se u ní začala projevovat dobrodružná povaha a nazývali ji divoškou (angl. tomboy). Ráda četla a také si pořizovala zápisky o ženách, které uspěly v převážně mužských oborech. Ke konci první světové války pracovala jako dobrovolná sestra Červeného kříže.
V letadle poprvé seděla v roce 1920. O rok později absolvovala lekce létání a koupila si vlastní letadlo, dvouplošník Kinner Airster. V roce 1922 vytvořila neoficiální rekord – jako první žena dosáhla v tomto letadle výšky přibližně 4 250 metrů. V následujícím roce obdržela od Mezinárodní letecké federace (FAI) jako 16. žena na světě pilotní licenci. Nechtěla ale budit přílišnou pozornost. I když si koupila po vzoru ostatních pilotů novou koženou bundu, tři noci na ní spala, aby bunda vypadala opotřebovaně. Také si po vzoru ostatních pilotek nechala zkrátit vlasy.
Jako první žena na světě 17. června 1928 přeletěla v letadle Fokker F-VIIb-3m Atlantik (konkrétně z Trepassey Harbor do Burry Port ve Walesu) ovšem jen jako spolucestující. V roce 1930 překonala další rekord – jako první žena letěla rychlostí asi 290 kilometrů v hodině.
A nadšení pro létání ji neopouštělo. Ve dnech 20. – 21. května 1932 znovu přeletěla Atlantský oceán, ale tentokrát již sama, v jednomotorovém letounu Lockheed Vega. Stala se tak první ženou, která uskutečnila sólový přelet Atlantiku. Po letu dlouhém 14 hodin a 56 minut přistála v severním Irsku, pro technické a povětrnostní problémy se jí nepodařilo doletět do Paříže, jak chtěla původně.
V roce 1936 začala plánovat svůj let okolo světa. Po prvním neúspěšném pokusu napodruhé vzlétla 1. června 1937 z Miami s navigátorem Fredem Noonanem na stroji Lockheed L-10E Electra upraveném pro dálkové lety s doletem až 4000 km. Po zastávkách v Jižní Americe, Africe, Indii a jihovýchodní Asii dorazili 29. června do Lae na Nové Guineji. Měli za sebou 35 tisíc kilometrů cesty a zůstávalo jim ještě posledních 11 tisíc. 2. července odstartovali směrem k Howlandovu ostrovu o rozloze pouhých 1,84 km2 v Tichém oceánu, na kterém byla jen kvůli tomuto letu vybudována nezpevněná přistávací dráha. Asi po 1300 km se rádiové spojení s letadlem přerušilo a letadlo „zmizelo“.
V roce 2010 byly na atolu Nikumaroro, který je součástí souostroví Kiribati, objeveny fragmenty kostí a další předměty, které mohly patřit Amelii Earhartové a jejímu navigátorovi. Podle stavu, v jakém byly nalezeny, je pravděpodobné, že trosečníci zde dokázali ještě několik týdnů až měsíců přežít, než zemřeli, pravděpodobně na dehydrataci, protože na ostrově není zdroj sladké vody. Že se skutečně jednalo o stroj Earhartové odborníci usoudili podle nalezeného hliníkového plátu.
V červenci 2017 byla v amerických národních archivech nalezena fotografie pořízená na atolu Jalauit patřícímu k Marshallovým ostrovům, na které je vyobrazena skupinka osob, z nichž jednou by mohla být právě Earhartová. Z toho by bylo možné usoudit, že Earhartová zřícení i se svým navigátorem přežila, ale byla internována (zachráněna?) Japonci. Řada expertů (mj. z FBI) došla k závěru, že fotografie je autentická. Patrně ale pochází z nějaké dřívější doby, protože byla nalezena v japonském časopise již z roku 1935. V roce 1937 také nebyl důvod zadržovat americké občany, protože ještě nebyli ve válce s USA.
Dosud nevyřešené okolnosti zmizení Amelie Earhrtové daly podnět ke vzniku velkého množství dalších hypotéz týkajících se jejího posledního letu:
- Ve filmu Flight for Freedom (Let pro svobodu, 1943) je zpracována domněnka, že Earhartová vykonávala funkci zpravodajského agenta pro administrativu amerického prezidenta F. D. Roosevelta a měla sledovat Japonce v Pacifiku. Výzvědná služba americké armády a zpravodajská agentura United Press dospěly v roce 1949 k závěru, že tato informace se nezakládá na pravdě. Jacqueline „Jackie” Cochran (1906 – 1980), americká pilotka a jedna z Ameliiných přítelkyň, po prostudování mnoha japonských dokumentů přesvědčivě prohlásila, že Japonci se zmizením Eahartové nemají nic společného.
- Další hypotéza uváděla, že Amélie pod nátlakem pracovala jako tzv. „Tokio Rose“, stejně jako mnoho jiných žen v japonském rozhlase, vysílajícím propagandu pro spojenecké vojáky v Jižním Pacifiku s cílem narušit jejich bojovou morálku. Hlasatelky tohoto vysílání vojáci pojmenovali jako „Tokio Rose“. Manžel Amélie, George Putnam, se hypotéze osobně věnoval a po poslechu mnoha nahrávek vyloučil, že by tam slyšel hlas své ženy.
- V roce 1990 oznámil veterán australské armády z druhé světové války, desátník Donald Angwiny, že 17. 4. 1945 nalezl spolu s hlídkou v džungli, asi 64 km jihozápadně od Rabaulu na Papui – Nové Guinei, rozbité letadlo. Podle něho to mohla být havarovaná „Electra“ Earhartové. Zaznamenal sice přibližnou pozici havarovaného stroje na mapě a opsal čísla, která se ještě dala rozpoznat na troskách, ale následné hledání nepřineslo žádné výsledky.
- Pacific Wrecks, internetové stránky, které se zabývají místy, kde havarovala letadla během druhé světové války, však napsaly, že žádná havárie „Electry“ nebyla na Papui-Nové Guinei ani v jejím okolí hlášena. Poslední známá pozice Earhartové byla 3200 km od místa startu, a kdyby se chtěla vrátit zpět, vyžadovalo by to více než 13 hodin letu, přičemž paliva zbývalo už jen na 4 hodiny letu.
- V listopadu roku 2006 vysílala TV stanice „National Geographic“ pořad věnovaný předpokladu, že Earhartová havárii (?) přežila, odstěhovala se do New Jersey, změnila si jméno, znovu se vdala a dál žila jako Irene Craigmile Bolamová. Tento příběh byl obsahem knihy Joa Klaasa „Amelia Earhartová žije“ (Amelia Earhart Lives, 1970). Skutečná Irene Bolamová, která byla ve 40. letech bankéřkou, odmítala toto tvrzení, podala žalobu o náhradu škody ve výši 1,5 milionu dolarů a předložila obsáhlé čestné prohlášení, v němž popřela, že byla původně Amelií Earhartovou. Vydavatel knihu stáhl z trhu a následovalo mimosoudní vyrovnání. Následně byl prošetřen a zdokumentován životní příběh Bolamové a vyloučena jakákoli možnost, že ona je ztracenou pilotkou Earhartovou. To potvrdil i profesionální kriminální soudní znalec, který na objednávku „National Geographic“ studoval fotografie obou žen a zjistil mnoho rozdílných obličejových rysů mezi nimi.
I přes nejasný konec Amelie Earhartové, její životní osudy a letecké úspěchy inspirovaly generace žen, které se pak rovněž staly pilotkami. Včetně 1000 pilotek programu WASP (Women Airforce Service Pilots, rovněž wasp = vosa), které přelétávaly během druhé světové války s vojenskými letadly z továren na místo určení a pilotovaly i dopravní letadla.
