Charles Augustus Lindbergh známý také pod přezdívkami Lucky Lindy nebo Lone Eagle (Osamělý orel) se do dějin zapsal především jako pilot, který poprvé roku 1927 sám a bez mezipřistání přeletěl s letadlem jménem Spirit of St. Louis Atlantický oceán a přistál v Paříži. Sloužil ale také v armádě, jako vynálezce se zabýval zlepšováním letových vlastností vojenských letadel teoreticky i prakticky a později proslul i jako aktivista v oblasti životního prostředí.
Charles se narodil v rodině švédských vystěhovalců. Otec byl právník, později kongresman, který zaujal jako jeden z mála, rozhodný postoj v otázce vstupu USA do první světové války – byl zásadně proti. Rodiče se rozvedli, když mu bylo sedm let. Od mládí se Charles zajímal o techniku a především o letadla. Po ukončení studia strojního inženýrství prodělal výcvik pilotů a mechaniků v letecké škole a koupil si vlastní letadlo. Byl to Curtiss JN4 odprodaný z přebytků armády po první světové válce za 500 dolarů a Lindbergh ho pojmenoval Jenny. V roce 1924 nastoupil k Armádní letecké službě Spojených států. Po roce zůstalo ze 104 přijatých kadetů jen 18 a Charles absolvoval výcvik jako premiant. Poté nastoupil jako pilot k letecké společnosti.
Roku 1929 se Charles oženil s Anne Morrowovou (1906-2001), americkou pilotkou a měli spolu šest dětí. Prvorozený Charles se stal roku 1932 obětí únosu. Průběh pátrání i vyjednávání s únoscem sledovala tehdy celá země i Evropa, Šťastný konec se však nekonal. Dvouletý chlapeček byl nakonec nalezen mrtvý a ukázalo se, že po ráně do hlavy, k níž však mohlo dojít i nešťastnou náhodou, zemřel ještě té noci, kdy byl unesen. Na jeho únosce potom čekalo elektrické křeslo.
Stíny tragické události se Lindebrg zřejmě snažil zahnat prací. Na žádost vojenských kruhů USA cestoval v letech 1936 až 1938 s vědomím americké armády několikrát do nacistického Německa, aby zjistil úroveň jejich letectví, zvláště Luftwaffe. Byl překvapen, jak Německo v letectví pokročilo díky použití moderní celokovové konstrukce, ve vývoji vznětových motorů i ve výrobě vzducholodí. Seznámil se s novým vrtulníkem Focke-Wulf Fw 61 a jako první Američan spatřil nejnovější bombardér Junkers Ju 88 a německou stíhačku Messerschmitt Bf109. Mohl usednout i za knipl a vyzkoušet její letové vlastnosti ve vzduchu. Ocenil jednoduchost konstrukce a vynikající letové vlastnosti. Při srovnávacích letech v Anglii ukořistěného Me 109 bylo později zjištěno, že kromě letu ve velmi malých výškách je tento letoun ve všech ohledech lepší než Hurricane i Spitfire. K tomu ve výškách nad 6 000 metrů mohl Me 109 Spitfiru uniknout střemhlavým letem, protože měl přímé vstřikování, a to mu umožňovalo rychlejší přechod do řízeného pádu než karburátor, kterým byly vybaveny spojenecké stíhačky. Lindbergh tedy kvalitu německých stíhaček odhadl a ocenil předem a správně. Podobnou cestu absolvoval v roce 1938 i po Sovětském svazu. Ze všech těchto cest podal vyčerpávající informace příslušným vojenským orgánům.
V roce 1938 vzbudila Lindberghova návštěva Německa velký rozruch. Americký velvyslanec v Německu jej pozval na večeři s Hermannem Göringem, vrchním velitelem Luftwaffe, na americkém velvyslanectví v Berlíně. Kromě jiných diplomatů byli přítomni i vynikající letečtí konstruktéři Willy Messerschmidt a Ernst Heinkel spolu s Adolfem Baeumkerem, dnešními slovy řečeno hlavním manažerem výzkumu a vývoje letectví. Göring při té příležitosti dekoroval Lindbergha Řádem německého orla. Později, ve Spojených státech, se stal Lindbergh kvůli tomuto vyznamenání terčem ostrých protestů. Vyznamenání odmítl vrátit, protože byl přesvědčen, že by to znamenalo zbytečnou urážku německé vlády.
Když začala válka v Evropě, Lindbergh stál v první řadě s těmi, kteří obhajovali politiku nevměšování. Ve svém ostrém projevu 11. 9. 1941 vystoupil proti Rooseveltově administrativě, Židům a Britům, protože tlačí Spojené státy do války. Projev měl širokou odezvu a vyvolal tak ostrou kritiku, že Lindberg rezignoval na všechny funkce v armádě a letectvu. Po útoku na Pearl Harbour se chtěl k letectvu vrátit, ale jeho žádost byla zamítnuta.
Lindbergh se ale nevzdal. Přesvědčil výrobce letadel United Aircraft, aby dostal místo technického poradce a mohl tak zkoumat letadla v bojových podmínkách. Předvedl námořním pilotům, jak odstartovat z letadlové lodi s letadlem Vought F4U Corsair s dvojnásobným nákladem bomb a vylepšil i letové vlastnosti stíhačky P-38 Lightning. Během šesti měsíců v Tichomoří se jako občanský zaměstnanec zúčastnil padesáti bojových letů a v červenci roku 1944 dokonce sestřelil japonský letoun. Námořní a armádní piloti, kteří sloužili s Lindbergem, oceňovali jeho odvahu i vlastenectví.
Po válce žil Lindbergh ve Spojených státech a zastával funkci poradce náčelníka štábu leteckých sil Spojených států a letecké společnosti Pan American World Airways. Potvrdilo se také jeho předválečné varování ohledně možné hrozby ze strany Sovětského svazu. Později se silně angažoval v ochranářském hnutí a kritizoval negativní dopady nových technologií na přírodu a na původní obyvatele Havaje, kde ke sklonku života žil. Vyjádřil své přesvědčení v tom, že veškeré úspěchy lidstva mají cenu jen do té míry, dokud zachovávají a zlepšují kvalitu života. Zemřel 26. srpna 1974 a na náhrobním kameni má kromě jména a letopočtů napsán biblický verš: „Kdybych si oblékl křídla Jitřenky, kdybych se usadil za mořem dalekým… (Žalm 139:9)
Jak uměl „Lindy“, létat, tak uměl také žít. V roce 1957, ač ženatý s Annou, udržoval v Německu tajné a dlouhodobé vztahy se třemi ženami. S modistkou Brigitte Hessheimer (1926-2001), která žila v bavorském městě Gerestried, zplodil tři děti), s její sestrou Mariette, malířkou z Bavorska, žijící v Grimisuat ve Švýcarsku dvě další a se svou a evropskou osobní sekretářkou v Evropě jménem Valeska, původem šlechtičnou z Východního Pruska, jejíž příjmení není známo, měl ještě chlapce a děvče.
Letadlem z Prahy až do americké Filadelfie? Spojené státy zavádí pravidelnou linku. Poletí každý den
Deset dní před svou smrtí napsal Lindbergh každé ze svých tří evropských milenek dopis a prosil je, aby zachovaly jejich společné tajemství i po jeho smrti. Ani jedna z žen, které se nikdy nevdaly, nic nevyzradily a ani neprozradily svým dětem, jak se skutečně jmenuje jejich otec. Ty věděly jen to, že je jednou nebo dvakrát za rok krátce navštíví muž jmenující se Careu Kent.
Pikantní tajemství vyšlo najevo až 10 let po Lindberghově smrti. Teprve v polovině 80. let Astrid, dcera Brigitte, četla v časopise článek o Lindberghovi. Dala si fakta dohromady a přišla všemu na kloub. Později objevila i fotografie a více než 150 Lindberghových milostných dopisů adresovaných její matce. Svůj objev však zveřejnila až po smrti své matky a Lindberghovy ženy Anne. Roku 2003 testy DNA potvrdily, že Lindbergh je skutečně jejím otcem stejně jako jejích dvou sourozenců. Reeve Lindbergh (*1945). Lindberghova nejmladší dcera si v roce 2003 poznamenala, že tento příběh odráží byzantské způsoby jejich společného otce.
Ten nakonec vstoupil i do dějin tance. Z nadšení veřejnosti nad jeho přeletem Atlantiku vznikl v Harlemu v New Yorku tanec zvaný Lindy Hop, nebo zkráceně Lindy, založený na tehdy populární jazzové a swingové hudbě a známém charlestonu doplněným prvky jazzu, stepu a breakway.
