Moudré konstatování. Jistě jste si toho také všimli. Školní učebnice už jsou takové. Od antiky a Alexandra Makedonského, přes křížové války, Napoleona a Hitlera, až po dnešek. Prohnali jsme se dějinami slušným tempem, ale nemá smysl se zastavovat. Vždy tam čteme jen o vládcích a geniálních vojevůdcích. Škrtnutím pera či příkazem pobočníkovi vítězí v gigantických bitvách. Stojí v popředí svého štábu, na hořící pláni plné mrtvol, a pronášejí historické výroky.
V žádné učebnici historie nenajdete ani větičku o těch, kteří odnášeli raněné a mrtvé z první linie. Ani slovo o lékařích, jejichž jediným pracovním nástrojem byla většinou jen zakrvácená pilka a kořalka jako anestetikum. Na rozdíl od těch, kteří se do učebnic dostali, a stavíme jim pomníky, o těchto lidech nevíme nic. Nebo aspoň donedávna jsme nevěděli nic.
Neplazili se v zemi rozorané střepinami. Mohli žít spokojený život ve své věži ze slonoviny, jako většina ostatních. Naštěstí to neudělali. Slýchali posměšky a zažívali dehonestaci od svého okolí i profesních kolegů. Od politiků i novinářů. Slyšíte trávu růst. Bůhví jak to vlastně je. Nic takového se nikde neděje. Němci jsou přeci kulturní národ, vy jste nebyl v Berlíně na olympiádě? Věříte pomluvám a šíříte nenávist. Evropa připomínala tehdy Titanik. Podpalubí nabíralo vodu a důstojníci váhali, mají-li probudit pasažéry v první třídě.
Američan Varian Fry, Němec Oscar Schindler, Angličan Nicholas Winton. Ti všichni měli dobrý sluch a slyšeli tu trávu růst. Nepotřebovali medializaci pro své chování a jednání, řečeno dnešní mluvou. Nepotřebovali kamery a potlesk v přímém přenosu z dobročinných akcí. Nestáli o potlesk. Ten třetí muž, Nicholas Winton by se za pár dnů dožil 110 let. Proto si něco povíme o něm.
V roce 1907 se z Německa do Londýna přestěhoval židovský obchodník Wertheimer s rodinou, kde přijal nové a britské příjmení Winton. Zde, v Londýně, se jim narodil 19. 5. 1909 syn Nicholas. Rodiče netrvali na ortodoxní víře a nechali syna pokřtít. Mladý Winton pak získával praxi v bankovních domech v Hamburku, v Berlíně i Paříži. Po vypuknutí světové hospodářské krize se vrátil do Londýna, kde vystřídal rovněž více pracovních míst. V průběhu války pracoval v administrativě Královského letectva, protože z důvodu špatného zraku nemohl sloužit u bojových jednotek.
Po válce odešel jako poručík letectva do zálohy a opět se věnoval bankovnictví. O jeho činnosti těsně před vypuknutím války nikdo nevěděl a Winton se tím také nikde nechlubil, pokládal to za samozřejmost.
Nicholas Winton se v průběhu své dovolené, která se protáhla na půl roku, zachránil 669 židovských dětí před smrtí v plynových komorách nacistů. Nevěnoval se lyžování v Alpách a od prosince 1938 do září 1939 organizoval, pracoval a nespal. Sehnat náhradní rodinu v Anglii, sehnat vízum, sehnat kauci padesát liber na každé dítě. Britský výbor pro uprchlíky z Československa, založený kvakerskou církví, pracoval na plné obrátky.
Makléř a bankovní úředník Winton prodával každý den své znalosti a peníze sehnal. Jako člověk učinil maximum možného. Ironií osudu nemohl být vyznamenán oceněním Spravedlivý mezi národy, protože toto ocenění se uděluje pouze lidem, kteří nejsou Židé. Nedostalo se mu ani Nobelovy ceny míru, přestože na ni byl navržen už třikrát. Nicméně spravedlnost existuje. Když ne lidská, tak ta věčná. Nicholas Winton zemřel po vrchovatě naplněném životě 1. 7. 2015 ve věku neuvěřitelných 106 let.
