Eduard Dietl (21. července 1890 – 23. června 1944) pocházel z obyčejné německé středostavovské rodiny, byl synem finančního rady Eduarda Dietla a jeho manželky Liny, rozené Holzhausenové. Maturoval roku 1909 na gymnáziu v Rosenheimu, 1. října 1909 nastoupil jako kadet k 5. pěšímu pluku bavorské armády v Bamberku a od října 1910 do srpna 1911 navštěvoval vojenskou školu v Mnichově. Vedl si tam nejspíš zdatně, protože byl 26. října 1911 povýšen na poručíka. Za první světové války byl nasazen na západní frontě, kde byl v říjnu roku 1914 poprvé zraněn. V lednu 1915 přešel do rezervního praporu bavorského pěšího pluku, 9. července 1915 byl povýšen na nadporučíka a v roce 1918 byl ve válce zraněn podruhé.
V době Výmarské republiky (1918 – 1933) se připojil k polovojenské skupině „Freikorps“, dále sloužil v německé armádě a měl na starosti přípravu zimních olympijských her roku 1936, které se konaly v Garmisch-Partenkirchenu. Na přání Adolfa Hitlera se na nich jako sport „na ukázku“ opět konaly závody vojenských hlídek, předchůdce dnešního biatlonu. Zvítězili v nich Italové, Němci vybojovali páté místo. Nejúspěšnější na olympiádě byli Norové, získali 7 zlatých, 5 stříbrných a 3 bronzové medaile, Němci byli druzí (3 zlaté a 3 stříbrné medaile).
Ve druhé světové válce velel Dietl 3. horské divizi Wehrmachtu, která byla součástí kombinovaného útoku pěchoty, výsadkářů a námořních invazních jednotek při útoku na Norsko. Dietlův kontingent 1900 horských myslivců na místo 9. dubna 1940 přepravilo 10 německých torpédoborců. Bez boje se jim podařilo obsadit to nejdůležitější, strategicky významný přístav Narviku včetně železnice. Ten byl pro Německo důležitý proto, že na rozdíl od baltských přístavů nezamrzá, a že do něj vede železnice ze sousedního Švédska. Poté se do Narviku přepravovala pro Německo zásadní surovina, švédská železná ruda. Za tuto úspěšnou operaci dostal Dietl přezdívku „Hrdina Narviku“. Goebbels ve svém deníku napsal, že by bylo vhodné o tomto německém úspěchu vytvořit moderní „Píseň o Nibelunzích“ (Modern Nibelungenlied).
Dietl následně velel německým silám, konkrétně 20. horské armádě, v Norsku a na severu Finska a dosáhl hodnosti generálplukovníka a vysloužil si tam přízvisko „Hrdina sněhu“ – podobně byl Rommel nazýván „Hrdina slunce“. Německá vojenská kampaň v Arktidě však Dietlovi přinesla zklamání. Cílem operace bylo dobýt a obsadit klíčový sovětský přístav Murmansk útokem z finského a norského území. Zde Dietl neuspěl a tento úkol nesplnil, protože německá armáda, zvláště vojáci SS, nebyli připraveni a vycvičeni na válku v arktických podmínkách. Výsledkem byl jen malý úspěch za cenu těžkých ztrát. Při odchodu německých vojsk z Finska a Norska potom Dietl alespoň důsledně uplatňoval taktiku „spálené země“, která vedla k tíživým podmínkám života obyvatelstva v těchto severních oblastech.
Konce 2. světové války, který by pro něj jistě extrémně hořký, se ale Dietl nedočkal. V červnu 1944 ho pozval Hitler na setkání do Berghofu. Dietl se tam vydal 22. června vojenským transportním letadlem Junkers Ju 52 ještě se třemi generály a dalšími třemi pasažéry. Už nedoletěl, jeho letadlo havarovalo v blízkosti malé vesnice Rettenberg ve Štýrsku a nikdo nepřežil. Dnes místo nehody připomíná „Dietlův kříž (Dietl Kreutz), který tam byl vztyčen v roce 1997. Přesné okolnosti této havárie nebyly objasněny dodnes a hned po ní se objevilo i podezření, že nešlo o nehodu, ale něčí úmysl, možná namířený dokonce přímo proti Dietlovi.
Ten mohl snadno být někomu nepohodlný. Vždy byl politicky velmi angažovaný. Jako mladý armádní důstojník se odmítl zúčastnit potlačení nacistického státního převratu v listopadu 1923, tak zvaného „pivního“ či „pivnicového puče“ v Mnichově pod vedením Adolfa Hitlera. Byl také zakládajícím členem nacistické strany a jedním z nejoblíbenějších Hitlerových generálů. Vůdce ho také v červnu 1940 vyznamenal Rytířským křížem Železného kříže s dubovou ratolestí a s meči. Dietl byl rovněž pověstný popularitou, které se těšil u svých vojáků, podřízených a mezi finskými spojenci, což velmi silně zdůrazňovala nacistická propaganda. A pro své důstojníky to byl jednoduše „Mustergeneral“ – příkladný, vzorový generál. To mu mohl leckdo závidět.
Podobně vzorně si Dietl vedl i v soukromém životě. Roku 1926 se oženil s Gerdou-Louise Hannicke a měli spolu čtyři děti. Jako skutečně příkladný nacista měl Dietl i jasně vyhraněný názor na rasovou čistotu obecně a u německých vojáků zvlášť. Těsně před Vánocemi roku 1942 proto zvláštním rozkazem pro své vojáky zpřísnil obecná nařízení, pokud šlo o vztahy a sňatky mezi jeho muži a Norkami. Ty považoval za příslušnice druhořadého národa, „rasovou náplavu“, kterým jeho vojáci neadekvátně věnují svou pozornost, zatímco „v Říši jsou stovky tisíc rasově čistých mladých dívek a bohužel i mnoho mladých válečných vdov, které čekají, až se naši vojáci vrátí do své otčiny“.
Toto nařízení bylo extrémní už dokonce i podle měřítek Třetí říše, a tak musel Himmler zasáhnout a Dietlův rozkaz zrušit. Na Dietlovi jako takovém je možné rovněž ukázat, jak rozporuplný vztah mělo Německo po válce ke svým druhoválečným armádním hrdinům, kterým Dietl z německého úhlu pohledu rozhodně byl. Proto po něm byly po válce v Německu také pojmenovány třeba kasárna nebo ulice. Když však až dlouho po válce vyšly najevo jeho extrémní rasistické postoje, byly mu tyto pocty zase odebrány.
