Spojeneckým silám v této bitvě veleli dva dnes prakticky neznámí generálmajorové, za USA Lloyd Fredendall a za Velkou Británii Kenneth Anderson. Zkušení němečtí vojáci, kteří prošli mnoha boji, pod velením vojensky nadaného Rommela vcelku lehce porazili americké a britské nováčky, přestože ti byli v přesile. Byla to jedna z drtivých proher spojenecké armády.
Kaserínský průsmyk je 3,2 km široký a bitvy, která o něj trvala až do 25. února, se zúčastnilo na straně Německa a jeho spojenců 22 000 mužů, Spojenci, tj. vojska USA, Velké Británie a navíc i Svobodných Francouzů měla dohromady 30 000 mužů. Cílem Spojenců během celé Tuniské kampaně bylo okupovat Tunis dříve, než se tam dostanou německá vojska. Bitva v Kaserínském průsmyku v rámci této kampaně byla prvním velkým střetnutím mezi angloamerickými a německoitalskými vojsky ve druhé světové válce v Africe. Spojenecké jednotky neměly dosud bojové zkušenosti a vinou chybného velení utrpěly velké ztráty. Spojenci nakonec museli ze svých pozic ustoupit o 80 km a přišli o asi 10 000 mužů (z toho 6 500 Američanů) a 183 tanků, oproti tomu Osa ztratila jen 2000 mužů a 34 tanků.
Po bitvě provedl generál Eisenhower (Ike) rozsáhlou reorganizaci armády. Generálmajor Lloyd Fredendall byl zbaven velení a poslán domů. Jak zjistil generálmajor Omar Bradley, jeho podřízení v něj ztratili důvěru. Na jeho místo nastoupil „Starý sekáč“ George S. Patton, který jako svého zástupce povolal právě Omara Bradleyho. Spolu také později vedli invazi amerických vojsk do Itálie a poté, co Pattona poškodilo jeho impulzivní chování vůči podle něj simulujícím vojákům, se v těchto funkcích vyměnili. Několik dalších velitelů bylo vyměněno nebo naopak povýšeno. Výzbroj byla doplněna novými druhy zbraní větších ráží. Jednotky byly posíleny mobilními protiletadlovými děly na obranu kolon proti střemhlavým bombardérům Ju 87 Stuka.
Američané si možná teprve až nyní uvědomili, jak je nepřítel houževnatý a že jejich vlastní oddíly mají „nedostatek bojových zkušeností“. Generál Eisenhower před novináři na sebe vzal plnou odpovědnost za porážku. Vysvětlil ji hlavně tím, že oddíly Svobodných Francouzů měli příliš slabou výzbroj na to, aby udržely přidělenou část fronty v délce cca 60 mil. Když se jejich obrana zhroutila, Američané a Britové jejich úsek převzali, ale vzhledem k tomu, kolik měli lidí a materiálu, jej obsadili jen slabě.
Skutečnost však byla přece jen trochu jiná. Americké vojenské zpravodajské oddělení špatně odhadlo aktuální stav německé armády v Africe a významně jej podcenilo. Nejvyšší velitel celé operace pak musel v rámci utajení vzít vinu zpravodajců na sebe. Ike byl německým průlomem znepokojen ne proto, že by si s tím nevěděl rady, ale měl spíš obavu o to, aby týlové jednotky co nejrychleji dopravily do předních pozic na frontu tanky, lidi a zásoby. Němci hlásili svým nadřízeným, že budou postupovat dále, protože Američané projevují jen málo bojovnosti, což příslušníky amerického štábu teprve rozvzteklilo.
Vyhodnocením bitvy bylo zjištěno, že Spojenci ztratili průsmyk proto, že prapory, které tam byly disponovány, byly umístěny příliš vpředu. Německá pěchota, kryta tmou, je obešla a pronikla na území nad nimi a za nimi. Problém byl, a projevil se pak i v bitvách v Evropě, že když bylo špatné počasí, jako za této bitvy, spojenecká vojska neměla v boji vzdušnou podporu. Letectvo nemohlo do bojů vůbec zasáhnout, tj. podpořit útok vlastních jednotek a bombardovat nepřítele v jeho bojových pozicích a v týlu.
Za nejvýznačnější okolnost z psychologického hlediska bylo pokládáno to, že hrdí a pyšní Američané tu najednou stanuli poníženi jednou z největších porážek ve své celé historii.
Velení reorganizované americké armády převzal generál Harmon, jehož vojska později osvobodila západní Čechy. V další bitvě se mu podařilo nad Osou zvítězit a tak alespoň zčásti šťastně zakončit velký americký ústup od Kaserínského průsmyku. Rommel potom z průsmyku rychle ustoupil a Američané a Britové ho pronásledovali tak rychle, jak jen stačili odstraňovat miny nebo obcházet silně zaminované silnice a vyhozené mosty. Vytvářeli tím zároveň podmínky pro přípravu invaze na Sicílii, která začala o několik měsíců později, 9. července 1943.
Rommel sám věděl, že německé pozice v Africe jsou neudržitelné a že jeho vítězství v Kaserínském průsmyku je jeho labutí písní. 9. března odcestoval do Berlína, aby u Hitlera orodoval za stažení německých jednotek ze Severní Afriky, Hitler však udělal pravý opak a stále je posiloval. Rommel se potom podílel na obraně Atlantického valu a 17. července 1944 byl za frontou těžce zraněn ve svém vozidle při náletu britské stíhačky. (Tu zřejmě řídil kanadský pilot jménem Charles Fox, čili „liška dostala lišku“). Vzápětí na Rommela padlo podezření, že se podílel na atentátu na Hitlera a třiapadesátiletý polní maršál pod hrozbou soudu za vlastizradu zvolil 14. října 1944 čestnou sebevraždu pomocí kyanidové kapsle. Nejenže se tak nedožil drtivé porážky své vlasti, ale také se zřejmě vyhnul norimberskému procesu.
