Jistě, je to filmová licence. Ale nemám zde v úmyslu hodnotit tento film. Mým úmyslem je něco zcela jiného. Dokázat, že udělování řádů a vyznamenání není žádnou módní novinkou novověku.
Kořeny nalézáme v dávné minulosti. Když už jsme u toho vzpomínání, mohu pamětníkům připomenout nádherný velkofilm Ben Hur, s Charltonem Hestonem v hlavní roli, kde císař Tiberius vyznamenává vítěze římské flotily nad piráty se slovy: „Tento odznak vítězství je čestně zasloužen.“
Vraťme se ale do středověku. Ano, o to především šlo. O čest. Aspoň na počátku, v těch dávných, ideálních časech, kdy šátek od dámy byl pro rytíře víc, než statky a moc. Koneckonců, správný rytíř majetkem pohrdal, resp. peníze se u něj neohřály, žil podle hesla – Vznešenost nás učí plýtvat vlastními zisky.
Řád zlatého rouna má svoje prapočátky ještě starší, než jsou symboly římské moci. Vlastně se nedá přesně určit. Mýty datovat nelze. Iáson, jeho Argonauti a cesta do Kolchidy za zlatým rounem, symbolem královské moci. Kolchida bylo území na východním pobřeží Černého moře, v dnešní Gruzii. Znát pohanskou filozofii a mýty patřilo jaksi ke středověké vzdělanosti.
Znal je jistě i burgundský vévoda Filip III. Dobrý. Nostalgické vzpomínání na minulost není vlastní jen lidem dnešních časů, bylo tady vždy, ve všech historických etapách. Založit rytířský řád bylo vévodovým snem. Stejným snem byla jím zamýšlená křížová výprava do Turecka a Sýrie, která měla odčinit porážku křesťanské armády u Nikopole, v roce 1396. Nikdy se neuskutečnila, ale vévoda, který žil v prostředí, které jeho sny o vlastním rytířském řádu podporovalo, vytrval a Řád zlatého rouna se roku 1430 stal skutečností.
Burgundský vévoda byl nejen nadšencem, jak bychom řekli dnes, ale byl i chytrý. Proti Řádu, založenému k oslavě Panny Marie a apoštola Ondřeje nemohl Řím nic namítat. Pro burgundské pány to však byla čest, hrdost, že jejich země má vlastní rytířský řád. Počet členů Řádu se v průběhu doby měnil, na počátku to byly tři desítky, ale jejich počet se postupně zvyšoval. V roce 1477 však zemřel poslední burgundský panovník a Řád přešel pod Habsburky na španělském trůnu.
Zde vydržel asi dvě století, až do roku 1700, kdy zemřel poslední Habsburk na madridském trůnu, a začaly tahanice. Mít vliv na tento Řád zatoužila i větev rakouských Habsburků. Nedohodli se dodnes a španělskou větev Vídeň nikdy neuznala. Z jednoho prostého důvodu. Španělé udělovali tento Řád i nekatolíkům, právě jen pro jejich rytířské ctnosti, zatímco pro Vídeň bylo naopak katolictví podmínkou a statečnost se nenosila. Řád se propůjčoval, po úmrtí jeho nositele byli příbuzní povinni Řád vrátit.
V Čechách toto vysoké a čestné vyznamenání získal na počátku června roku 1585, pan Vilém z Rožmberka. Byl třetím českým šlechticem, po Vratislavu z Pernštejna a Jáchymovi z Hradce, který toto vyznamenání obdržel. Stejně jako Řád podvazkový, i Řád zlatého rouna existuje do dnešních časů. Dýchá z něj cosi nostalgického a vznešeného a lidem romanticky založeným symbolizuje kontinuitu s minulými věky. V České republice je nositelem Řádu zlatého rouna kníže Karel Schwarzenberg.
