Myšlenky na potrestání těch, kteří rozpoutali dosud největší válečný konflikt, se pochopitelně objevily daleko dříve, než byly podepsány kapitulační listiny. I politici jsou jen lidé a působí na ně emoce. Churchill navrhoval postřílet všechny vedoucí nacisty bez soudu již ve chvíli kdy německá Luftwaffe deptala Londýn a netřeba se mu divit. Později si to rozmyslel, snad na nátlak USA, protože Roosevelt byl přeci jen chladnokrevnější, než britský premiér. Snad to bylo i tím, že on svoje hlavní město v troskách neviděl.
Byl však nejen chladnokrevnější ale i příliš důvěřivý. Nechápal totalitní Stalinovy praktiky. Na schůzce v Teheránu Stalin navrhoval postřílet padesát tisíc německých důstojníků a americký prezident, který si neuvědomil, že Stalin rozhodně nežertuje, opáčil, že by snad stačilo o tisíc méně. Nic však není černobílé. I v USA se objevovaly nesmyslné návrhy, co udělat s Německem až bude poraženo. Kupodivu návrh, aby po válce byl německý průmysl udržován na úrovni rozvojových zemí, nepřijal pro změnu Sovětský svaz. Versailleská smlouva byla varováním.
Bylo vyneseno dvanáct trestů smrti, vykonáno jich bylo jen deset. Tresty oběšením byly vykonány 16. 10. 1946. Martin Bormann v nepřítomnosti, Göring spáchal sebevraždu kyanidovou kapslí den před popravou. Dodnes se neví, jak se mu vůbec dostala do rukou. Hitler, Himmler a Goebels unikli lidské spravedlnosti vlastní rukou, na samém konci války, ale jejich přítomnost byla cítit i v soudní síni. Celý soudní proces byl pečlivě zorganizován tak, aby se nemohlo konstatovat, že se jedná o pouhou pomstu vítězů nad poraženými.
Striktně se dbalo, aby byly respektovány jen důkazy, a všichni váleční zločinci měli německé obhájce. Tak se stalo, že byli i někteří osvobozeni, protože důkazy jejich viny nebyly dostatečně přesvědčivé. Unikl například prezident říšské banky Schacht, přestože věděl o ďábelském zlatu, ze zubů vytlučených z čelistí mrtvých, v koncentračních táborech. Unikl von Papen, vicekancléř a pozdější vyslanec v Turecku. Byl omilostněn i Fritsche, šéf říšského rozhlasu, Goebbelsovy propagandistické, hlásné trouby.
Tresty smrti nebyly jedinými. Někteří zločinci oprátce unikli, i když doživotní tresty vězení také nebyly žádné terno. Několik rozsudků znělo na dvacet let, několik na deset let. To byly ty nejmírnější tresty. Byly odsouzeny i nacistické organizace jako celek. Mezinárodní norimberský tribunál byl vlastně posledním tribunálem, kde se mocnosti víceméně shodli na společném postupu. Procesy s nacistickými zločinci pokračovaly i nadále, ale z tohoto úhlu pohledu se jednalo takříkajíc o druhou ligu provinilců. Ti dopadli relativně dobře. Krátce po vypuknutí studené války se jich totiž řada z nich vrátila domů. Američané potřebovali německou loajalitu a zachovali se pragmaticky.
