Syn Wericha: Po otci jsem zdědil humor, geny nejsou voda

25.11.2018
Andrea Cerqueirová
Další fotky

Po republice jezdíte s pořadem Hovory W. Jak lidé reagují?
Byl to nápad, který dodnes považuju za výborný. Lidé se chtějí bavit, touží po inteligentním humoru, nikoli humoru za každou cenu. O tom Hovory W jsou. Od letošního jara jsme absolvovali čtrnáct představení v různých koutech republiky, prakticky všechna byla vyprodaná. Jezdí se mnou můj nakladatel Pavel Mészáros, který ale v našich pořadech vystupuje jako moderátor a zpěvák. A také Karel Štolba, autor úspěšného muzikálu Touha jménem Einodis, a dvorní pianista Marty Kubišové. Diváci uslyší veselé historiky z natáčení a na konci pořadu mají šanci do klobouku napsat dotazy, které by třeba veřejně nevyslovili. A navíc kromě povídání uslyší písničky Osvobozeného divadla a také několik krásných hitů třeba z repertoáru Rudolfa Cortése či Jiřího Vašíčka. Představení trvá zhruba hodinu a půl, ale když je ta správná atmosféra, býváme na jevišti i přes dvě hodiny…

Dotazy jsou na různých místech různé, nebo se hodně opakují?
Je to zajímavé, ale jsou většinou úplně jiné. Často mají regionální charakter. Střední školu jsem studoval v Berouně, všechny tři vysoké školy v Praze, mám vazby i na některá další místa v republice, žil jsem ve středních Čechách, nyní žiju v Malšovicích u Děčína. Často se mě lidé třeba ptají, zda jsem jejich město někdy navštívil. Ale zaznívají i dotazy na tělo, které se týkají například mé role v seriálu Stopy života, kde jsem si „střihl“ i jednu erotickou scénu. Diváky vyzývám, ať se mě ptají na cokoli kromě váhy – tu mám dobrou, jen jsem nevyrostl.

Recept na štěstí? Nenechat se rozhodit maličkostmi, říká herečka a zpěvačka Eva Hrušková

Ptají se i na vašeho otce Jana Wericha?
Velmi často. Je to pochopitelné, jen mi občas vadí, když ze mě někdo dělá cvičenou opici – že přijede „ten syn Wericha“. Jako bych měl zásluhu na tom, čí jsem syn. Lidé nás mnohdy srovnávají. I když jsem otce nepoznal, měl jsem štěstí, že jsem neskončil v dětském domově, ale v dobré adoptivní rodině Petráškových. Jsem šťastný člověk, nejsem zahořklý. O otci vyprávím, protože o něm hodně vím třeba i díky vyprávění jeho hospodyně Evičky Tůmové, s kterou se přátelím.

Probíráte v rámci Hovorů W i vážná témata?
Ano, lidé se ptají na všechno. Ale pořad má být především pohlazením po duši, takže odlehčená témata a milý humor převažují.

Také se na něco zeptám: Co jste po otci zdědil?
Určitě humor, o tom jsem na sto procent přesvědčen. Geny nejsou voda, něco tam určitě je. A věřím, že během příštích dvaceti let se dostaví i werichovská moudrost – a to pak budou lidi koukat… (smích)

Kdy jste se dozvěděl, že jste Werichův syn?
Až po jeho smrti, v roce 1980. Beru to jako logické, protože moje adoptivní maminka, která mi dala všechno, se asi bála, abych se nerozběhl a neřekl jí, že mám svého otce a ona není moje matka. Nikdy bych to neudělal. Přesto se to veřejnost dozvěděla až tak před šesti sedmi lety, dlouhou dobu jsem to nikomu neřekl.

Poznal jste tedy, že vztah může být výborný i mezi dítětem a nebiologickým rodičem…
Jednoduché jsem to měl v tom, že jsem oněch čtyřiadvacet let nevěděl, že jsem u adoptivních rodičů. Asi to bylo dobře, každopádně jsem je vždycky miloval.

Působíte vyrovnaně.
Vyrovnaný jsem, jsem nabitý pozitivní energií, mám rád, když představení pohladí po duši a zahřeje u srdce. Rád zkrátka rozdávám radost.

FOTO: Jiří Werich Petrášek

Jiří Werich Petrášek - Werich 1 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 2 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 3 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 4 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 5 – foto archiv AOS Publishing
Další fotky
Jiří Werich Petrášek - Werich 6 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 7 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 8 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 9 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 10 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 11 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 12 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 13 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 14 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 15 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 16 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 17 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 18 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 19 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 20 – foto archiv AOS PublishingJiří Werich Petrášek - Werich 21 – foto archiv AOS Publishing

Napadlo vás třeba pomáhat nějak adoptivním či pěstounským rodinám, když jste sám v takové rodině našel lásku?
Věnuji se něčemu jinému. V poslední době pracuji v rámci péče o vojenské veterány, jsem členem řádu Cyriaků, křižovníků s červeným srdcem, kde jsem tiskovým mluvčím. Na zámku Police jsme třeba nedávno otevřeli muzeum letců RAF. Zajímáme se o vojenskou historii, staráme se o hroby vojáků. Je důležité vážit si vlastních hrdinů nejen z první a druhé světové války, ale i těch, kteří přicházejí o životy v rámci současných zahraničních misí.

Zájezdová představení, moderování, péče o vojenské hroby a veterány, pedagogická činnost coby civilní zaměstnání. Jak to všechno stíháte?
Jak se říká – „občanským povoláním“ jsem ředitelem Evropské obchodní akademie v Děčíně, přednáším také na dvou univerzitách. Umělecká činnost je relaxace. Navíc i při učitelství je kus herectví nutný, aby člověk uměl studenty nadchnout a zaujmout. A také – normální den má čtyřiadvacet hodin, ten můj asi osmačtyřicet.



Nepřehlédněte