Roku 796 n. l. totiž Karel Veliký dobyl hlavní avarské sídlo a zmocnil se obrovského zlatého pokladu. Je možné, že tento pozdější císař, který se snažil navázat na antickou vzdělanost, nařídil nechat naživu zajaté avarské umělce. Od nich pak mohli pozdější umělci převzít jejich znalosti a zkušenosti, k výrobě těchto krásných ozdob. Jedna z možností granulace je použití dalšího kovu, který vytvoří spoj mezi zlatou granulí a hlavním tělesem šperku.
Kovem, který mohl mít požadované vlastnosti, byla velmi pravděpodobně měď. Tu naši předkové pochopitelně v této době již dávno znali. Měďnaté soli spolu s vápenným mlékem tvoří tzv. bordóskou jíchu. Fungicid k ošetřování vinné révy, která je pro Moravu typická. Měďnaté soli tedy máme a co dál? Samotné pokrytí zlaté ozdoby měďnatou solí by pochopitelně nic nevyřešilo. Sůl musela být rozptýlena v nějaké přilnavé látce. Touto lepivou látkou se potom hlavní část šperku natřela, za studena pokryla granulkami a vyžíhala. Následným žárem část mědi pronikla difúzí do obou zlatých částí a vytvořila jakousi stopku. Tím byla granule fixována.
Jako velmi výhodnou látkou se jeví metoda tzv. kovových mýdel. Dodnes se používají jako katalyzátory k vysýchání fermeže, čili lněného oleje. Kovová mýdla se vyrábějí reakcí kyseliny abietové, neboli kalafuny, (což je zbytek po destilaci pryskyřic jehličnatých stromů) s měďnatou solí. Vyrobené kovové mýdlo se rozpustilo ve fermeži a následoval již uvedený postup. Bohužel, experimenty k ověření této teorie jsou dostupné jen málokomu.
