Láska k hudbě
Bedřich Smetana přišel na svět v roce 1824 v relativně bohaté rodině nájemce pivovaru v Litomyšli. Měl se stát právníkem, ale gymnaziální studia mu moc nešla, a tak nakonec odešel z domova, aby se mohl věnovat hudbě. Ve 20 letech byl vlastně samouk. Už sice skládal vlastní skladby, ale o teorii hudby toho mnoho nevěděl. Začal se však učit. Když studia ukončil, živil se jako koncertní mistr, aby se stal později prvním kapelníkem Prozatímního divadla.
Přestože byl Smetana významnou osobností pražského hudebního života a zapáleným vlastencem, v první řadě se stal špičkovým hudebním skladatelem a jeho díla – ať už se jedná o opery či symfonie – patří k největším klenotům české hudby. Neměl to rozhodně jednoduché, protože část kritiky ho zpočátku nepřijímala a jeho práce – jak kapelnická, tak autorská – bývala častým předmětem vášnivých sporů. Zatímco většinu kritiky ustál a s přibývajícími lety veřejnost přesvědčil o kvalitě své hudby, zásadní limit jeho dalšího hudebního vývoje představoval zdravotní stav. A onemocnění, kterému se v té době říkalo „choroba divadel“. Bedřich Smetana se totiž nakazil syfilidou.
„Choroba divadel“
První následky infekčního onemocnění se objevily již v roce 1862, tedy ve Smetanových 38 letech, kdy zaznamenal první sluchové halucinace. V 50 letech slavný skladatel kompletně ohluchl a musel se vzdát kariéry dirigenta i operního ředitele. Přesto však dokázal dále komponovat. V té době trpěl existenčními problémy, proto nakonec přijal nabídku svého zetě, aby se s rodinou přestěhoval k rodině své dcery do středočeské obce Jabkenice. Přesto právě v těchto letech složil své nejvýznamnější skladby, včetně Mé vlasti a Českých tanců.
Zdravotní stav mimořádného skladatele se však dále zhoršoval. Začal mít výpadky paměti, byl zmatený, při chůzi padal a také přestával artikulovat. K tomu přibyla značná agresivita, která se někdy zvrhla v sebedestrukci, přičemž poslední rok života se již nedokázal sám o sebe postarat. Po jednom zvláště těžkém záchvatu šedesátiletého skladatele převezli do pražského ústavu pro choromyslné, kde po měsíci zemřel.
Důkaz o skladatelově nemoci
Skutečná příčina Smetanova duševního kolapsu, tedy progresivní paralýza způsobená pohlavní nákazou, se po jeho smrti dlouhá léta tajila. Především v českém jazykovém prostředí se objevovaly nejrůznější teorie, jež měly podobnému znevažování českého hudebního génia zamezit. 100 let po Smetanově smrti však jeho ostatky exhumovali a vědecky vyšetřili, přičemž zbytky tkání prokázaly, že příčinou jeho problémů byla skutečně syfilis.
Zdroj: Libor Budinský (Šílenství slavných, 2014)
