V Čechách se nikdy nevyplácelo příliš vyčnívat nad provinciální poměry. Dodnes se to nevyplácí. Lidé, kteří vyčnívají, jsou podezřelí a je nutno je umravnit. I ti, kterým dnes klademe k nohám věnce, byli umravňováni. Po pravdě je třeba říci, že si také spoustu problémů zavinili sami.
Dnes bychom se tomu zasmáli a mávli rukou, tehdy to byl hrubý společenský poklesek. Božena Němcová, která zaplatila dluhy svého milence penězi z veřejné sbírky, ještě v přítomnosti dárce. Bedřich Smetana, před kterým si žádná sboristka nemohla být jistá. Skandál mezi Janem Nerudou a Karolínou Světlou. I Komenský, učitel národů, měl máslo na hlavě.
Tohle se opravdu do učebnic nehodí. Ani odsuzovat. Kdo sám si bez viny, první hoď kamenem. Co by tam však chybět nemělo, je informace o tom, že těmto lidem házeli klacky pod nohy Češi a nikoliv Vídeň a Němci. Němci v polovině devatenáctého století byli již natolik pevně ukotveni ve vědě, kultuře a umění, že rozhodně neměli zapotřebí pomlouvat, dehonestovat a ničit konkurenta, který se teprve hledal. Ostatně, Smetana a Mánes měli problémy s psanou češtinou ještě v dospělém věku.
V době, kdy se Smetana léčil, psaly noviny o tom, že simuluje, jak může, prosím vás, hluchý skládat hudbu? To je stejné, jako kdyby slepý maloval. Když se obrátil na svoje švédské přátele s prosbou o pomoc, uplivly si noviny o tom, že je zrádce národa, když žebrá v cizině. Zdeptat, zadupat, případně nechat zemřít. Pak obvykle následuje slavný pohřeb, slzící davy a vzletné projevy nad rakví. A bronzový pomník.
Zmínil jsem se o másle, které měl na hlavě Komenský. Není to úplně přesně vyjádřeno. Za jeho jednáním nelze vidět zlý úmysl, ale životní tragédii a zoufalství člověka. Lešno, polské, katolické, ale velmi tolerantní město, přijalo české exulanty. Když ne s otevřenou náručí, tak s pochopením a soucitem. Komenský se odvděčil tím, že uvítal švédskou protestantskou armádu v branách města. Vsadil na špatného koně. Když potom Švédové odtáhli, jeho majetek včetně knih byl vypálen. Žádná tragédie, ale pomsta. Odplata katolíků, nic víc.
Zkrátka a dobře. Naši bronzoví velikáni byli stejní jako my. Nic lidského jim nebylo cizí. Přes všechny své chyby však dokázali něco, co přesáhlo jejich životy a trvá dodnes. Jejich chyby a omyly ani v nejmenším nesnižují jejich dílo. Právě naopak. Pamatujeme si Bránu jazyků a nikoliv kolaboraci z touhy po domově. Obdivujeme Mánesovo dílo na orloji, posloucháme Mou vlast a možná nás při tom napadne, že bez chyb a omylů může být jen nula. V matematice i v životě.
