Již ve dvacátých letech 20. století, v době studia na pražské Státní grafické škole, vytvářel Sudek první snímky železných objektů. Nejsou to aranžovaná a estetizovaná zátiší odpovídající tehdy převládajícímu vkusu. Nalézal je na svých fotografických toulkách v rodném Kolíně, v Praze i na její periférii a zachycoval je v jejich surovém stavu. Byla to doba hledání, ale současně i velkého radikalismu. Snímal věci zcela nepoetické: železné konstrukce, zrezavělé dráty, plechy, litinové odlitky a strojní součástky, popelnice, zábradlí apod.
V roce 1927 se Josef Sudek profesionalizoval, pořídil si vlastní ateliér a začal spolupracovat s nakladatelstvím Družstevní práce a její Krásnou jizbou i různými výrobními podniky.
V autorově odkazu z této doby najdeme snímky propagující knižní produkci, obuv a kosmetické výrobky, ale i obráběcí stroje firmy J. Kameníček a spol. Josef Sudek byl fenomenálním fotografem skla a stejně skvěle si poradil i s kovy. Jako příklad těchto prací můžeme uvést reklamní snímky užitkových předmětů nabízených v meziválečné době Krásnou jizbou, které navrhoval designér Bohumil Južnič.
Na počátku 2. světové války Josef Sudek radikálně proměnil svoji estetiku. Přiklonil se k subjektivní fotografii a technice fotografického kontaktu, jak ukazuje jeho cyklus Okno mého ateliéru (1940–1954). Práce s železem a kovy, ať už v podobě historických mříží či plotů a ohrad na periferii Prahy, s pohozeným a zapomenutým stavebním materiálem, s chátrajícími boudami i pozůstatky důlní činnosti v severních Čechách však v jeho odkazu nalézáme i z pozdější doby.
Zdroj: UPM
