Do Vimperka, našeho dovolenkového domova, se vydáváme linkovým autobusem do Kvildy. Vezeme s sebou i horská kola, plánujeme cyklotúru. Ihned po příjezdu do cíle zamíříme do infocentra. Sympatická pracovnice nám radí jet autobusem do Bučiny a odtud se vydat na kolech do Kvildy přes Teplou Vltavu. Než dorazí zelený autobus, míří naše kroky do kostela svatého Štěpána. Jeho předchůdcem byl dřevěný kostelík se šindelovou střechou, který tu stával od roku 1765. Bohužel se stal obětí požáru, který Kvildu postihl roku 1889. Již za tři roky však byla zahájena stavba nového kostela. Nový kostel svatého Štěpána byl roku 1894 vysvěcen biskupem Martinem Říhou. Donedávna rostl před kostelem smrk, který byl do roku 2013 nejvyšším vánočním stromem v Česku. Bohužel byl napaden kůrovcem a koncem července 2019 musel být skácen.
Na horských kolech jedeme po asfaltce sedm kilometrů do Bučiny. Z původní vesnice, která byla po komunistickém puči srovnána se zemí, nic nezůstalo. Obyvatelé byli vystěhováni a stavení srovnána se zemí, aby neposkytovala útočiště lidem, kteří chtěli uprchnout na Západ. Mrazí nás při pohledu na zbytky železné opony a jsme rádi, že můžeme žít ve svobodném světě. Kromě hotelu Alpská vyhlídka zde najdeme obnovenou kapličku a dohlédneme až na vrcholky Alp. Pak už nasedáme na kola a míříme zpět do Kvildy. Nevracíme se však po silnici, ale řídíme se červenou turistickou značkou, odbočíme doleva a vyjíždíme do mírného kopce, abychom za chvíli jeli po rovině. Potěší nás zpěv ptáků, kolem vidíme husté borůvkové porosty, ale plody jsou ještě zelené. Snad v srpnu… Asi po kilometru jízdy odbočíme doleva a pokračujeme dál po štěrkové cestě. Zleva se nám otevírá pohled na šumavské kopce a v dáli dohlédneme na vrcholky Alp. Zastavíme u rozcestníku Pod Stráží, kde nás značka upozorní na nebezpečný sjezd, a tak sjíždíme velmi opatrně. Odpočíváme na Strážní stezce, kde se nám však naskýtá smutný pohled na odumřelé smrky. To vše má na svědomí kůrovec.
Po chvíli dojedeme k prameni Vltavy. Sešlo se tu tolik turistů, že si připadáme jako na Václaváku. Není divu, vždyť letos se díky koronaviru rozhodla většina Čechů pro tuzemskou dovolenou. Za chvíli stojíme u samého pramene. Vltava pramení na úbočí Černé hory v nadmořské výšce 1190 metrů nad mořem. Zprvu se nazývá Černým potokem, od Borových Lad pak Teplou Vltavou a po soutoku se Studenou Vltavou již jen Vltavou. Z informačního panelu se dozvídáme, že název dali řece staří Germáni (Wilth-ahva – divoká voda).
Posilníme se svačinou a dále se napojíme na modrou značku. Jedeme úzkou asfaltkou a po pravé straně se nám naskýtá smutný pohled na stromy zničené kůrovcem. Ty po chvíli vystřídají rozsáhlá borůvkoviště s nezralými plody. Za chvíli přejedeme most přes Teplou Vltavu a na chvíli se zastavíme u Černohorského močálu. I tady vidíme pozůstatky železné opony. Po levé straně se nám naskýtá nádherný pohled na jednu ze šumavských slatí.
Brzy dorazíme k Hraběcí huti. Před dvěma sty lety tu založili majitelé zdíkovského panství na pravém břehu Teplé Vltavy sklářskou huť. Fungovala přibližně osmdesát let. Za chvíli už vidíme první domy Kvildy. A protože nám už pořádně vyhládlo, zamíříme do restaurace U Vlka, kde se posilníme výborným jelením gulášem.
A protože nám do odjezdu autobusu zbývá půldruhé hodiny, vydáváme se do návštěvnického centra, abychom se dozvěděli zajímavosti o životě jelenů. V budově návštěvnického centra sledujeme online záběry z jeleního a rysího výběhu. Pak už s vydáváme na jelení stezku, která prochází jelením výběhem. Pohled na pasoucí se jeleny je příjemnou tečkou našeho cyklovýletu.
