Jaká byla Vaše cesta v PENNY na současnou pozici v Horažďovicích?
Tři roky jsem byl ve Vimperku jako brigádník, pak jsem tam byl rok jako zástupce vedoucího a nyní už jsem čtyři roky v Horažďovicích na pozici vedoucího. Zatím mi to vyhovuje, ale časem bych se možná rád posunul, třeba na pozici oblastního vedoucího. Ale zatím to není na pořadu dne.
Povídáme si ovšem na stanovišti Sdružení dobrovolných hasičů Vlachovo Březí. Jak jste se k hasičům dostal?
U mě to bylo dost spontánní. Když mi bylo asi osm let, tak jsem potkal hasiče u nás na náměstí a zeptal jsem se jich, jak se k nim mohu přidat. A tak jsem od osmi let začal soutěžit v hasičském sportu za malá družstva.
Jak důležitá je komunita hasičů pro český venkov. Co hasiči znamenají pro Vlachovo Březí a okolí?
Je to nejen zájmový kroužek, ale také možnost se potkávat, ať už třeba při příležitosti oslav, výročí nebo právě na soutěžích. Je to pro nás určitě skvělé zpestření každodenního života. Záleží také na tom, zda se bavíme o jednotce nebo o sboru. To jsou dvě odlišné věci. Jednotka, jejíž součástí jsem i já, se věnuje zásahové činnosti a výjezdům, zatímco sbor pořádá třeba i nějaké kulturní akce, masopusty, účastní se svým stánkem i poutí… Sbor se zkrátka více věnuje kulturní činnosti a má na starosti také prevenci.
Vy jste tedy součástí jednotky, takže jezdíte k zásahům. Jak funguje jednotka dobrovolných hasičů ve srovnání s profesionálními hasiči, kteří to má jako povolání?
Jednotka ve Vlachově Březí je tzv. JPO III., což znamená výjezd do deseti minut od vyhlášení události. Ale samozřejmě nedržíme pohotovost na hasičárně, takže vyjíždíme všichni z domova a je to tedy spíše tak, že kdo může, ten jede. Přijde nám SMS a vyrážíme. Nad námi už jsou jen profesionální hasiči, takže jsme povoláváni nejen k většině zásahů v okolí, ale jezdíme i dál. Většinou jsou to spadlé stromy, polomy, povodně a samozřejmě požáry.
Vybavíte si za těch šest let, co jezdíte k zásahům, nějaké, které vám utkvěly v paměti?
Ano, vybavím si jich docela dost. Třeba na jednom zásahu jsme byli celkem 36 hodin, oproti profesionálním hasičům, kteří tam byli 12 hodin a pak jeli domu. Tehdy hořel v Radhosticích seník a nás během těch 36 hodin nikdo nevystřídal – to tehdy bylo fakt dlouhé.
Má člověk vůbec čas se bát?
Já spíš cítím adrenalin. My to děláme z lásky, ne pro peníze…
Čím vám lidi nejvíce komplikují práci?
Já bych řekl, že největší problém jsou zbytečné výjezdy. Lidé nás třeba volají k uříznutí větve, nebo spíše jen větvičky, která trčí 20 centimetrů do silnice a úplně v pohodě by ji byli schopni odstranit sami. Někdy nás lidé zkrátka volají k úplným ptákovinám.
Dokážete podle ročního období předpovídat, jaké typy zásahů Vás čekají?
Když začínají prázdniny, tak často hoří pole a kombajny, když přijde zima a lidé začnou topit, tak hoří komíny, protože je lidé pořádně nečistí. Když napadne hodně sněhu, tak se lámou a padají stromy… ale třeba zjara máme většinou hořící domy – sice úplně nevíme proč, ale většinou jsou to jedny z prvních výjezdu v roce.
Kolik času strávíte v prostředí, které se týká hasičů?
Kromě hasičské práce ještě trénuji malé děti, takže je to časově docela náročné, ale já hasičské prostředí vnímám jako svoji druhou rodinu. Na soutěže jezdím skoro pořád – dělám tam časomíru, a to je téměř každou sobotu. Pak jsem zhruba dvakrát třikrát týdně v hasičárně.
Jak dnešní děti vnímají hasičský sport?
Nevím, jak to funguje u fotbalu nebo jiných sportů, ale já vidím, že děti u našeho sportu vidí budoucnost. I velmi malé děti chápou, že se učí něco, co jim v životě opravdu k něčemu bude. Vidím také v dětech snahu pokořit naše výkony, když jsem soutěžil já a jedna moje kamarádka, která nyní se mnou také trénuje. Zatím jim to sice moc nejde, ale snaží se. (smích)
Co vás u hasičů drží?
Dělám to strašně rád, baví mě to a dává mi to smysl. Mám rád také adrenalin, který to přináší.
Kolik máte vůbec ročně výjezdů?
Každý rok je to jiné, ale máme zhruba od 80 do 150 výjezdů ročně.
Má člověk vůbec čas se bát?
Já spíš cítím adrenalin. My to děláme z lásky, ne pro peníze…
