Její občanské jméno bylo Viktorie Terezie Židová a narodila se 9. června 1792 v Červené Hoře na Náchodsku. Viktorka vychodila základní školu ve Slatině nad Úpou a poté sloužila jako posluhovačka na statcích společně se svou sestrou. Prý to byla velmi hezká dívka s černými vlasy a kulatým obličejem. V okolí navíc požívala pověsti výborné tanečnice, a tak zřejmě neměla nouzi o nápadníky. Kolem roku 1812 tak asi došlo k osudnému setkání, které jí změnilo život. Někdy v té době se podle místních kronik v okolí ubytovali vojáci. Viktorie tehdy sloužila v Žernově. Tady se o svatojánské pouti seznámila s černým myslivcem. Tak se říkalo onomu pluku vojáků, a to na základě jejich výrazných uniforem.
Jak už se tak často stává, přeskočila mezi mladými lidmi jiskra – a co se stalo dál, to si dnes můžeme jen domyslet. Viktorka krátce po pouti odchází sloužit do Olešnice do Hanušova statku ke starší provdané sestře. Po nějaké době však z Olešnice zmizela a zamířila do Josefova za svým milencem. Podle historie je pravdou, že se s vojáky nějaký čas pohybovala. Možná mezi milenci došlo k hádce, ale je jisté, že se po čase objevila zpět ve svém rodném kraji. Mezitím porodila novorozeně, ale neutopila ho v Úpě, jak je všeobecně přijímáno, nýbrž pohodila jej v místě nazývaném Žebrácká rokle. Je dost možné, že otcem dítěte nebyl ani onen voják, ale sedlák, u kterého tehdy sloužila. Podle vyprávění průvodce v muzeu Boženy Němcové v Červeném Kostelci ji za vraždu novorozeného dítěte sice zatkli, ale po čase propustili po zjištění, že tento akt vykonala v pominutí smyslů. Jak je popsáno v místní kronice, z veselého děvčete se stala pomatené dívka, která se nevracela do rodné chalupy, ale potulovala se okolním krajem a často chodila právě k řece Úpě k ratibořickému splavu. Verze, proč často chodila právě tam, máme hned dvě. Jedna tvrdí, že neměla kde bydlet, a tak zde pouze vykonávala svoji osobní hygienu. Druhou možností, o které vypráví průvodce muzea, byla prý její potřeba vykřičet se u hlučného splavu ze své bolesti tak, aby ji nikdo neslyšel.
Z černohorské farní matriky se pak dozvídáme další zajímavou skutečnost, a to fakt, že Viktorie Židová dala dne 14. 8. 1834 život dalšímu dítěti jménem Jan. Otec byl opět neznámý. Viktorii bylo v té době 42 let. Dítě jí po porodu odebrali, jelikož nebyla způsobilá se o něj starat. I tak syn Jan velmi brzy zemřel. Kdo mohl tuto duševně již nemocnou a nešťastnou ženu přivést opět do jiného stavu se dnes již nedozvíme.
Viktorie Židová přežila Boženu Němcovou o šest let. Polomrtvou žebračku Viktorku nalezl Josef Kaněra ze Zlíče na svém pozemku v jeskyňce v Dubině pod Žernovem. Protože byla nemajetná, obával se, že ji bude muset pohřbít na své náklady, a tak umírající odvezl do Červené Hory, odkud pocházela. Tam také zemřela a 19. října 1868 byla na obecní útraty pohřbena na místním hřbitově do společného hrobu chudých. Viktorku tak sice nezabil blesk jako v románu Boženy Němcové, ale zajímavostí je, že podle pamětníků v roce 1944 udeřil blesk do Viktorčina hrobu. To je skutečnost více než symbolická…
Později, když byl hřbitov zrušen, ostatky ze společného hrobu převezli do místní kostnice. Tam spí legendární Viktorka svůj věčný sen. Symbolický Viktorčin hrob dnes najdeme v muzeu Boženy Němcové v Červeném Kostelci na místním pozemku, kde se původně nacházel již podruhé přesunutý hřbitov. V historii lze takových podobných neznámých nešťastníků nalézt jistě mnoho, a tak je jen dobře, že alespoň na osud Viktorky se díky slavné autorce nikdy nezapomene…
