Zpočátku se Souček, který by letošního 17. května oslavil 95. narozeniny, věnoval hlavně fotografii. Také o tom psal, například do Mladé fronty, v jejíž příloze kde vedl rubriku pro amatérské fotografy, ale byl autorem i několika monografií o slavných mužích s fotoaparátem. Měl encyklopedické znalosti z mnoha oborů a psal rychle. Za 17 let napsal jen pod svým jménem přes 40 titulů. Klíčový vliv na jeho tvorbu měl švýcarský spisovatel Erich von Däniken, s jehož knihou Vzpomínky na budoucnost se počátkem 60. let seznámil a kterou později, v roce 1969, dokonce přeložil z němčiny do češtiny. O jeho cestě bylo rozhodnuto.
Záhadná trilogie
Přestože absolvoval lékařskou fakultu a spolu s Československou lidovou armádou se podíval na rok pracovně do Koreje, víc než zubařská vrtačka ho bavilo psaní. Jeho kritici oceňovali, že píše velice čtivě a poutavě, ale také mu vyčítali, že si pro citát, který se mu právě hodil, prý nikdy nešel daleko – vytvořil si ho prostě sám ve své fantazii. A tu měl tak bujnou, že jeho první velký literární úspěch – trilogie Cesta slepých ptáků – vzbudila v řadě čtenářů pevnou víru, že na Marsu skutečně existují kolonie dávných Vikingů. Psal také různé sci-fi příběhy i s kriminální zápletkou, ale jeho vrcholným dílem byly knihy počínajíce stejným slovem – Tušení stínu, Tušení souvislosti a záhadně ztracené Tušení světla. Zatímco u předchozích knih nezastíral svou autorskou licenci, v těchto se prý držel striktně ověřených faktů.
Souček dokonce tvrdil, že někde na Sázavě na vlastní oči viděl startovat ufony v jejich létajícím talíři. „On byl obrovský mystifikátor a dovedl velice poutavě vyprávět. Měl takový hluboký hlas a jeho přednes byl prostě neodolatelný. Ten kdyby vám vyprávěl, že jste krásná blondýna, tak tomu po pěti minutách uvěříte,“ řekl o něm později jeden z jeho následovníků, spisovatel Ondřej Neff. První dvě knihy se staly ohromně populární. Poslední třetí díl, kterým měl řadu Souček završit a ve kterém měl předestřené záhady vysvětlit, se však po odevzdání do nakladatelství Albatros ztratil a Souček krátce nato zemřel.
Ufoni nebo CIA?
Okamžitě se vyrojily spekulace, že v tom mohou mít prsty oni mimozemšťané, jejichž existenci měl Souček ve ztraceném rukopisu prokázat, nebo dokonce CIA, protože snad objevil něco obrovského. V hledáčku amerických tajných služeb měl být prý již od svého pobytu v Koreji v 50. letech, kde se údajně účastnil pokusů na amerických zajatcích. Tyto informace o něm roznášel bývalý generál a poslanec Národního shromáždění Jan Šejna, který se po své emigraci stal právě agentem CIA. Nicméně se to nikdy neprokázalo a Šejna si to nejspíš všechno vymyslel, aby ho z USA nevrátili domů, kde čelil obvinění za machinace se státním majetkem.
Stejně tak se ani nikdy nepotvrdily teorie o nepřirozené příčině Součkovi smrti. Plodný spisovatel rád hodně jedl a pil alkohol, dokázal celé hodiny bavit společnost, ale i upadat to temných depresí. To vše se negativně projevilo na jeho zdraví a už v padesáti letech odešel do invalidního důchodu. O pouhé dva roky podlehl svému devátému infarktu.
Později se k tématu poslední ztracené části vrátil Ondřeje Neff ve své knize Tušení podrazu. „Je to sci-fi detektivka a vlastně se tam vysvětluje, jak to bylo s tím rukopisem i jak to bylo se smrtí Ludvíka Součka. Ale jak říkám, je to sci-fi román, je to nadsázka, rozhodně nechci v někom vyvolat dojem, že píši literaturu faktu a že odhalím, jak to všechno bylo ve skutečnosti,“ řekl o ní Neff. Pravdu se tedy už asi nikdy nedozvíme, ale jak české čtenáře naučil právě Ludvík Souček – nejpřitažlivějších na záhadách je především to, že jsou záhadné. Když se záhada rozluští, její prozaické vysvětlení bývá často pro romantické duše velkým zklamáním.
