Hadice na vodu, kompresor, rozprašovač a geniální nápad tří Američanů daly dohromady první jednoduché sněžné dělo už v roce 1954. O šest let později se technická novinka představila na zimních olympijských hrách v kalifornském Squaw Valley a v šedesátých letech se sněžná děla začala objevovat i v lepších alpských střediscích.
Půl kilometru potrubí
První umělý sníh v socialistickém bloku padal v Telnici u Ústí nad Labem v roce 1965. Tamní lyžařský klub dovezl jedno rakouské dělo, které upravili a vyrobili další tři. Pod sjezdovkou se vinulo půl kilometrů potrubí, potřeba byla i kompresorová strojovna a vodní nádrž vybavená čerpadly a chladicím zařízením. Vyrobený sníh se tehdy používal pro účely trénování závodních lyžařů.
Moderní sněžná děla už vypadají v mnohém jinak než jejich průkopníci, princip umělého zasněžování ale zůstal stejný. Fungují tak, že se v nich za pomoci kompresoru rozstřikuje vodní mlha do proudu podchlazeného vzduchu. Kapky vody krystalizují a na zem dopadají ve formě vloček. Ty se od přírodního sněhu liší, jsou tvrdší, připomínají spíš malé kousky ledu. Proto se také ujal název technický sníh. Většina sněžných děl je stále ještě závislá na vlhkosti okolo 60 % a teplotách pod -4 °C. V budoucnosti by se to mohlo ale změnit – izraelští vědci totiž přišli na způsob, jak vyrobit sníh třeba i na poušti.
Aby sněhová děla mohla obstarávat trvalou sněhovou nadílku, potřebují relativně hodně elektřiny a hlavně vody, což s ohledem na poslední suché roky představuje problém. K výrobě technického sněhu se totiž používá povrchová voda z vodních zdrojů v krajině. Na horách potom odčerpaná voda chybí. Předmětem diskuse jsou i různé chemické látky, které se do vody přidávají, aby zajistily dobrou kvalitu sněhu. Proti technickému sněhu se tak stále častěji ozývají ochránci přírody a vodohospodáři.
