Do atmosféry komunistického Československa se narodili také dva mladí muži československých dějin. Jan Palach a Jan Zajíc. Oba dva dospívali v šedesátých letech, vnímali uvolnění, které přinesl nástup Alexandra Dubčeka a pražské jaro. O to víc do jejich života zasáhla následná okupace.
Živé pochodně
Lidé sklonili hlavu a tiše trpěli. Snášeli útlak i pokoření. V ulicích tanky a tisíce vojáků. Pasivitu ostatních lidí chápali mladíci plní nadšení a lásky k národu jen stěží. Jak je možné, že nikdo nic nedělá? Proč lidé neprotestují? Proč se nebouří? I to jsou otázky, které nejspíše běžely hlavou Janu Palachovi. Otázky, které vedly k tomu, že na Václavském náměstí vzplála 16. 1. 1969 pochodeň. Živá pochodeň.
Jan Zajíc
A nebyla jediná. Osmnáctiletý Jan Zajíc nasedl 25. února 1969 do vlaku. Míří do Prahy. Na Václavské náměstí. Chce jít příkladem. Ani on se nehodlal smířit s politickou situací. I jemu bylo těžko u srdce, stejně jako Palachovi, že je jeho hrdý národ pokořen. Jed, který si vzal před tím, než se polil benzínem a zapálil, začíná pomalu účinkovat. Jan Zajíc volí smrt ve jménu svého národa. Jeho jméno bude stát již navždy zlatým písmem v českých dějinách. Ve svém dopise zanechává poselství: „Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt Vás k tomu zavazuje.“
A jaká byla reakce veřejnosti?
Šok. Zvláštní atmosféra. Zpráva o mladém studentovi, který se zapálil na Václavském náměstí v Praze, obletěla svět. 20. ledna prošel centrem Prahy pietní průvod. Zúčastnily se ho desítky tisíc lidí. Držela se také hladovka, čtyři dny, v hrozném mrazu, přímo u budovy Národního muzea. Tedy v místech Palachova upálení.
Zpráva o Palachově činu měla velký ohlas také za hranicemi. Do ulic Vídně pár dní po Palachově sebeupálení vychází také vídeňští studenti. Tichou pietní demonstrací vyjadřují podporu a soustrast.
„Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí,“ řekl Jan Palach.
Díky psychiatričce Zdence Kmuníčkové máme dnes k dispozici jedny z posledních rozhovorů s Janem Palachem po jeho činu. Dodnes nám z nich naskakuje husí kůže. Jsou důkazem toho, že si Palach stál za svým činem až do úplného konce.
Těžko si uvědomujeme, jak moc byli spjati s národem. A ještě těžší je chápat jejich čin v době, kdy fenomén vlastenectví pomalu odeznívá.
