Ve městech i v obcích se rozsvěcují vánoční dekorace, lidé jdou do ulic a jsou k sobě milí, zpívají a radují se. Ač nás rádio a televize nenechají v klidu a hrnou na nás jednu vánoční reklamu za druhou už od poloviny listopadu, měli bychom si vzpomenout, jaké to bylo v době, kdy jsme byli (tedy my starší) dětmi a jak jsme vnímali adventní čas až do příchodu Ježíška. Zkusme se na chvilku zastavit, rozjímat a vzpomínat!
Pro mě byla vždycky předvánoční doba dobou těšení se. Často se vracím ve vzpomínkách do doby, kdy jsem byla malá holka. Probuzení na Štědrý den ráno bylo nejkrásnější v celém roce. V našem pokoji stál stromeček a pokaždé byl ten nejkrásnější, jaký jsme s mou mladší sestřičkou kdy viděly. Ona se k němu často opatrně doslova plížila, aby ji nikdo neviděl, a potají jedla cukrátka. Jenže šňůrky tam zůstávaly viset a ona pak dostala od maminky vyhubováno, že na stromku nic nezbude. Občas jsem jí pomohla, přiznávám. Volba byla celkem jednoduchá. Výběr kolekcí (psal se rok třeba 1980) nebyl takový jako dnes. Většinou se všechny dělaly podle jednoho vzoru. Plněné čokoládové bonbony byly doplněné figurkami, v žádné krabici nesměly chybět velké čokoládové šišky, často byl na vrchu ještě stříbrný střapatý řetěz.
Kromě sladkostí jsme obdivovaly ozdoby. U nás převládaly skleněné koule různých barev a velikostí a mezi nimi hvězdičky, houby, lampičky a jiné figurky. Československo bývalo velmocí na výrobu skleněných vánočních ozdob, však jsme drželi mnohaletou národní sklářskou tradici. Pro divočejší děti však byly skleněné ozdoby tak trošku nevhodné. Kolikrát se stalo, že o některou z nich moje sestra „ale maminko fakt náhodou“ v letu zavadila, koule spadla a rozlítla se na kousky. Následovala památná rodičovská věta: „Ježíšek to vidí! Ještě jednou, tak ti nic nepřinese…“ Pokaždé samozřejmě dárky pod stromečkem byly. I pro nezbednou sestru. Dodnes máme spoustu ozdob z dřívější doby a s pýchou jimi zdobíme stromek dodnes. Znám ale spoustu lidí, kteří si na průmyslově vyrobené, nejčastěji plastové, parády nepotrpí a vyrábí si ozdoby vlastní. Nejčastěji ze slámy, některé šikovné hospodyňky je háčkují, záleží na šikovnosti a fantazii každého.
Na stromečku, tedy aspoň u nás, nikdy nesměly chybět svíčky. Než jsme je začali nahrazovat elektrickými světýlky, byly zasunuté ve skřipcích, upevněných na větvičkách, nejčastěji červené či oranžové. Každoročně představovaly pěkný adrenalin, když jsme trnuli hrůzou, aby od plamínku nechytilo jehličí. Podobné to bylo s prskavkami, jejichž kouzlo nám ale rodiče nechtěli upřít. Neznala jsem krásnějšího vánočního obrazu, než když v potemnělém pokoji zazářily jiskřičky prskavek a hořící plamínky svíček. Sypal-li se za okny sníh, bylo to kouzlo dokonalé. Maminka nikdy nezapomněla jako součást vánoční výzdoby vybalit i andělské zvonění – malý rozkládací kovový stromeček se čtyřmi svíčkami. Po jejich zapálení roztáčel jejich teplý vzduch vrtulky s připevněnými korálky, které cinkají do zvonečků po stranách.
Štědrého dne jsme se nemohly samozřejmě, jako každé dítě, dočkat ani my dvě. Od samého rána jsme netrpělivě čekaly na okamžik, až večer zazvoní zvoneček a my se odebereme ke stromečku. „Kdo se postí, uvidí večer zlaté prasátko,“ říkávala maminka. A protože jsme jí vždycky věřily, celý den jsme hladověly. I když: sem tam jsme uzobly kousek cukroví či vánočky, ale opravdu jen kousínek. Prasátko jsme ale nikdy neviděly. To nám však nevadilo tolik jako to, že jsme nikdy ani okem nezahlédly Ježíška. Když se začalo šeřit, šmírovaly jsme klíčovou dírkou, jestli náhodou nezahlédneme Ježíška, kterak potají ukládá dárky pod stromeček. Nikdy se nám to nepovedlo.
Pomohly jsme mamince prostřít slavnostní tabuli a nesměly zapomenout na jeden talíř navíc, kdyby snad nějaký opuštěný tulák zaklepal na dveře. Pak jsme se šly převléknout do svátečních šatů, abychom se Ježíškovi u stromečku líbily. „Holky, holky,“ říkával tatínek. „Víte, kolik má práce, než roznese všechny dárky? Nebude mít čas se tady zdržovat.“ Trochu smutně jsme se sestrou pokrčily rameny, ale jen na chviličku, protože vzápětí tatínek spustil sváteční proslov.
Vždycky řekl, a je tomu tak dodnes, že je rád, že jsme se všichni společně sešli u štědrovečerní večeře a vzpomeneme na ty, kteří už s námi nejsou. Po přípitku maminka nalila polévku. U nás se vaří čočková s opečenou houskou, bramborový salát, kapr, řízek a pro tatínka kousek filé, protože mu vadí v rybě kosti. Od stolu smí vstát jen hospodyně. Každý pod talířem najde rybí šupinu, aby se u něho držely peníze.
Při vzpomínce, jak tatínek schválně natahoval večeři, maminka si přidala ještě kousek ryby, pomalu vybírala kosti a my se sestrou nadskakovaly netrpělivostí, se tomu všichni smějeme. Jak jsme hořely zvědavostí a napětím s určitou dávkou nejistoty, jestli tam bude nějaký ten dárek i pro nás. Potom zazvonil zvoneček, maminka přiběhla a spráskla ruce: „Je to malá chvilka, holky, co tady byl Ježíšek a vy jste ho propásly,“ mrkala potají na tatínka. „Nedá se nic dělat, tak snad za rok…“ Ale konečně se mohlo jít k nádhernému stromečku. Přesně si vybavím ten pocit rozechvění a zvědavosti, jestli tam bude nějaký dárek a co v něm bude. Nejdřív jsme ale zazpívali koledu a potom se začaly rozdělovaly dárky.
Tyhle okamžiky si vybavuji každý rok a nechci na ně zapomenout. Je v nich obsaženo úplně všechno: láska, radost, dojetí, ale i odpuštění a naděje. A také neskonalá vděčnost za to, že mohu být stále se svými nejbližšími, protože mám na paměti, že zítra může být všechno jinak. Kéž se za rok zase ve zdraví všichni sejdeme!
