Naposledy jste vystoupil na koncertě Národ sobě, kultura tobě, který se před kamerami ČT art konal v Národním divadle 27. února na podporu české kultury. Jak jste se těšil?
Moc. V Národním jsem na jevišti ještě nezpíval. Vlastně jsem stál jenom na jevišti jako čestná stráž u rakve, když zemřel Rudolf Hrušínský. Doufám, že tento koncert zahájí světlejší kapitolu nejen pro jevištní umělce, ale pro celou naši utlumenou kulturu.
Po jak dlouhé době vlastně jste stál na jevišti?
Po šesti měsících. 4. září 2020 jsme hráli dvojkoncert Bacilů s Olympikem ve vyprodaném amfiteátru v Boskovicích. A 28. října 2020 jsme naposledy hráli na akci „Modlitba za domov“ v Husově sboru ve Vršovicích, v přímém přenosu ČT.
Zažil jste někdy za dobu své kariéry tak dlouhou nucenou přestávku?
5. listopadu 2002 mě postihla mozková příhoda při televizním natáčení v Litoměřicích. Na jeviště jsem se vrátil po jedenácti měsících, 21. října 2003 na koncertu s Bacily k mým šedesátinám ve vyprodané Lucerně. Od té doby jsme koncertovali pravidelně.
Dají se podle vás najít na této zvláštní době i nějaké klady, něco příjemného?
Nic moc pozitivního na „koronavirové době“ neshledávám. Snad jen to, že jsem si konečně našel čas uspořádat si některé věci doma, jako například fotografie, výstřižky, a zbavit se věcí nepotřebných. Léta jsem se k tomu nedostal.
Jaké připravujete oslavy půlstoletí trvání Bacilů?
Bacily mají přesné datum i místo narození. Bylo to 4. srpna 1971 ve vile šéfdirigenta Filmového symfonického orchestru Štěpána Koníčka. Tam jsme zároveň slavili narozeniny trumpetisty Radka Pobořila, našeho prvního oficiálního kapelníka. Během oslavy se mému bratrovi narodila jeho první dcera Eva, takže se narozeniny proměnily v docela bujarý mejdan, při kterém jsme všichni skončili v bazénu, a sousedé na nás zavolali esenbáky kvůli rušení nočního klidu. Rádi bychom tedy oslavili padesátiny podobně a nejlépe větším koncertem s hosty. Vzhledem k nejisté koronavirové době, jsme však skeptičtí, jestli se toho vůbec všichni dožijeme..
Na co nejraději z těch padesáti let vzpomínáte?
Těch krásných chvil bylo hodně. Projezdili jsme křížem krážem republiku od Aše až po Medzilaborce. V prvních letech jsme hráli někdy i 35 koncertů za měsíc. Náš manažer Hanuš Bunzel nás dokázal prodat i do zahraničí. První koncert v zahraničí byl v Rakousku 10. listopadu 1971. V roce 1972 jsme odehráli turné v Polsku a dvě třítýdenní turné v Bulharsku. Od roku 1974 do roku 1987 jsme pravidelně vystupovali v NDR a jednou dokonce i v NSR. V Polsku jsme v letech 1978 až 1980 odehráli více než sto koncertů. V Havaně jsme byli v roce 1978, v SSSR v roce 1981. Končili jsme tam na Sibiři v Novokuzněcku 400 km od mongolských hranic. V roce 1987 jsem s Bacily odjel na turné po Ukrajině a Moldávii, odkud jsme letěli do Moskvy na dvojkoncert s Helenou Vondráčkovou.
Jste velkým milovníkem koní. Zpíváte o nich písničky, vydal jste i album nazvané Oči koní.
Jako kluk jsem o prázdninách jezdil do Mostu za tátou ke strejdovi na statek. Tam jsem většinou spával na seně nad maštalí a povídal si s koníky, které jsem pásl i s krávami. V roce 1962, kdy jsem byl elévem v mosteckém divadle, mě kamarád, žokej Ferda Minařík, učil jezdit na koni. Když pak byl Ferda zaměstnán na závodišti v Chuchli, jezdil jsem tam na dostihy. Když v roce 1970 zakázali Martu a Golden Kids, jezdil jsem do Chuchle pomáhat Ferdovi ve stájích. Podobná situace vlastně nastala i po mé mrtvici. Ferda mi umožnil při dlouhých procházkách rozmlouvat s koníky tak jako v dětství.
Váš velký návrat na scénu odstartovala v roce 2011 písnička k filmu Alois Nebel Půlnoční. Překvapilo vás, že se stala takovým hitem?
To netušili ani její autoři. Půlnoční mi asi spadla z nebe v ten pravý čas…Jaromír s Dušanem mi pak připravili jedno celé album Dobrý časy a Dušan produkoval i mé poslední album Mezi svými. Písnička mi musí sedět „na tělo“. Musím se s ní ztotožnit, aby mi šla ze srdce a posluchač mi ji věřil.
Z vašich hitů vznikl i úspěšný muzikál Mýdlový princ.
Nápad měl Olda Lichtenberg a v Divadle Broadway hrají muzikál v režii Radka Balaše už pět let ve vyprodaném sále. Moji mladí kolegové hrají skvěle a s chutí. Ivana Jirešová, Terezka Kostková, Martin Dejdar, Michal Kavalčík, Aleš Háma, Václav Kopta, Josef Vágner, Jarka Obermaierová a mnoho dalších. 12. března 2015 jsem byl na premiéře, pak ještě na několika představeních. A Mýdlový princ nekončí. Dívky z našeho fan klubu už mají vstupenky na podzimní představení.
To ale není vaše první setkání s muzikálem…
Hrál jsem už v roce 1967 v Hudebním divadle v Karlíně v prvním českém muzikálu Gentlemani s Josefem Lauferem, Kateřinou Macháčkovou, Rendou Gabzdylem a dalšími. Roli Prcka jsem alternoval s Pavlem Sedláčkem. V roce 1968 byla v Rokoku premiéra Filosofské historie. Podle Aloise Jiráska ho napsal Jaroslav Dietl. Hráli jsme s Martou Kubišovou, Helenou Vondráčkovou, Waldemarem Matuškou, Karlem Štědrým. Já jsem hrál studenta Špínu, který padl na barikádách roku 1848.
Zpíval jste ve velkých i malých sálech, klubech i na festivalech. Kde je vám líp?
Rád vystupuji všude tam, kam přijde to správné publikum, které si s námi zazpívá naše písničky a při nich zavzpomíná jen na to dobré..
Hrál jste u nás i v zahraničí. Máte nějaké místo, na která se vyloženě těšíte?
Všude dobře, doma nejlíp!
Měl jste hudební vzory?
V době studií na gymplu to byl Cliff Richard a Shadows, pak jich byla spousta. Například Paul Anka, Simon a Garfunkel nebo David Bowie. A kapely od Beatles, Rolling Stones, Eagles až po Pink Floyd a Queen.
Jakou hudbu posloucháte teď?
Ticho léčí… (smích), ale něco si samozřejmě občas poslechnu nejen v rádiích, ale i na starých deskách.
Několikrát jste se neúspěšně hlásil na DAMU. Pak přišla vaše první filmová role v oscarových Ostře sledovaných vlacích a později řada dalších rolí. Byla to pro vás satisfakce?
Asi tak, po těch letech… Ale někteří kolegové herci mi říkali, abych raději zpíval a kolegové zpěváci zase abych hrál…
Nemrzelo vás, že jste si tenkrát pro Oscara do Ameriky nejel?
Jirka Menzel si do Hollywoodu samozřejmě vzal raději hezkou holku – Jitku Bendovou, která hrála konduktérku Mášu, než vošklivýho kluka. Navíc Jitka mluví perfektně anglicky.
Na kterou z těch filmových rolí, nebo na které natáčení vzpomínáte nejraději?
Každá role byla jiná. Miloš Hrma byla první, Honza v Kulhavém ďáblovi byla první pěvecká a kostýmní role. Ve filmu Kolonie Lanfieri, který se v létě 1968 točil v horách na Kavkaze jsem hrál Bekeka, němého blázna. Pro Čecha 21. srpna v Rusku příznačná role…
