Čím se teď zabýváte, když nemůžete koncertovat?
Právě dokončuji nové album, které jsem natočil skoro po pěti letech. Ještě tam vychytávám různé drobnosti, protože času je dost. Nechávám si to odležet a pak si to poslechnu a ještě tam něco doladím. Jsou tam pomalé, romantické věci a také trošku rockovější písničky, ve kterých jsem se malinko vrátil do let, kdy jsem dělal hard rock. Je trošku rockovější, ale zase ne úplně jiné, než ode mě lidé čekají. Jak se bude jmenovat neprozradím, protože ještě pořád nevidím světýlko na konci tunelu, kdy to pokřtím. Pořád to držím pod pokličkou, abych tomu našel správnou náladu, i termín, kdy to vypustím do světa.
Jak vaši práci ovlivnil koronavirus?
Velice. Vloni jsme měli slavit mých čtyřicet let na profi scéně a udělali jsme k tomu turné, ale bohužel jsme z toho odjeli jenom čtyři koncerty. To bylo přes léto, kdy se to ještě trošku mohlo. Něco jsem ještě stihli i v lednu, v únoru a v březnu, celkem to za celý loňský rok bylo asi dvacet koncertů, což zaplať pánbůh za to. Ale šňůra čtyřiceti pěti koncertů, turné, na které jsme měli připravený speciální program, to zatím prošumělo vzduchem. „Ulítl“ jsem na tom osobně asi 450 tisíc, na nějaké reklamě a na billboardech, a tak doufám, že to ještě nějakým způsobem vznikne, že to turné odehrajeme a že se to nějak vrátí. Ale stěžovat si nebudu, jsem umělec, jsem na volné noze, dělám to dobrovolně, tak plakat nebudu a nebudu ani za každou cenu křičet do světa, jak je to pro mě likvidační, protože v jiném případě bych mohl třeba sázet ředkvičky, ale já chci dělat muziku.
Za svou kariéru jste odehrál kolem 4 700 koncertů. To mi vychází zhruba jeden koncert za tři dny po celých těch čtyřicet let. Jak se to dá zvládnout?
Těch čtyřicet let počítám někdy z přelomu roku 80´a 81´, kdy jsem začínal točit první písničky ve studiu, v Československém rozhlase a v televizi. Koncerty jsme ale začali jezdit později, až někdy od roku ´82, ´83. Od roku ´85 jsme jezdili také 250 koncertů ročně. Někdy jsme hráli i dva koncerty v jeden den. Jezdili jsme sportovní haly – v osmdesátých a ještě i v devadesátých letech. Já jsem kapelu rozpustil někdy v ´98 roce a založil jsem takovou unplugged partu, kdy jsme jezdili s pořady, kdy jsme měli za hosty třeba Radka Brzobohatého, Dášu Veškrnovou, Honzu Krůtu, mého dvorního textaře, nebo Honzu Cimického, psychiatra. A pak jsme začali po roce 2000 zase s kapelou.
V 80. letech jste třikrát „vyfouknul“ Karlu Gottovi Zlatého slavíka. Jak jste se při tom cítil?
Ani nevím. Když to vezmu zpátky, tak jsem to ani moc nestačil vnímat, protože jsme byli v jednom kole. Byli jsme věčně na Slovensku a jezdili jsme třeba čtrnáctidenní šňůry. V té době, když jsem prodával Hurikána nebo Kde jsi?, te těch desek prodávalo třeba 450, 470 tisíc, což bylo zhruba dvakrát tolik, než třeba Karel Gott. To už byl předpoklad k tomu, že bych mohl být Zlatý slavík. Já v té době ale ani neměl pocit, že by mě porazil Karel Gott. V té době byli na scéně zpěváci, kteří byli pro mě „nebezpečnější“ – Peter Nagy nebo i Michal David. Karel byl také jednou i čtvrtý. Lidi mají představu, že Karel byl pořád první nebo druhý, ale v těch 80. letech jsme mu dali pocítit, že jsou tady i jiní zpěváci.
Oni měli už zavedený systém, kdy jim to fungovalo, všechno měli v zákulisí zmáknutý, a bylo těžké dostat se na piedestal, ale vyšlo to. Možná to bylo také tím, že jsem byl trošku jiný než ostatní zavedení zpěváci v té době. Takový samorost, který si to dělal po svém. Já jsem byl vždycky spíš Matuškovec, vlastně jsem kvůli Waldovi Matuškovi začal zpívat, byl pro mě takový vzor. Ale bylo dobré, že jsem nakonec nebyl jako on, zpíval jsem jinak. Byl jsem odlišitelný. A proto jsem byl v tom showbyznysu trošku jiný případ. Hudební redaktoři o mně říkali, že jsem rebel, a soudruzi o mně dokonce říkali, že jsem nesocialistický typ. Jednou jsem mi pan Batrla, což byl šéf zábavného vysílání v Československé televizi, napsal psaní, že můj vzhled deformuje myšlení socialistického člověka… Víte co, já jsem zpíval příběhy o ženských a o lásce. A i kdyby mě chtěli shodit z piedestalu, tak k tomu neměli moc velký důvod. Chtěl jsem zpívat pro holky a ženský a nikdy mě nenapadlo, že bych měl zpívat nebo říkat nějaké politicky angažované věci. Ani bych se v tom necítil a ani bych to nedělal. A nedělám to ani teď, že bych zpíval pro různé politické strany, i když mě oslovují, abych šel zpívat na jejich vystoupení. A dělat to ani nechci.
Když jsme zabrousili do politiky, myslíte si, že vláda si v koronavirové krizi vede dobře?
Nemyslím si, že to dělají úplně dobře. Byl jsem zastáncem tvrdého zastavení třeba na měsíc a pak to povolit. To, co dělají, že to utahují a pak to zase povolují, tak si myslím, že pro ekonomiku a pro nás pro všechny daleko horší. A je to nekonečný. Navíc, když člověk sleduje, že jsme nejhorší na světě, že máme největší přírůstky nakažených, tak mě děsí, že se tím nezabýváme. Nám tady umírá denně 150, 200 lidí denně, a někteří to berou tak, že když je někdo starý, tak má umřít, to je děsivé. Tady je vidět ten nevěřící národ, materialistické myšlení… Když někdo naříká, že je všechno špatně, tak neslyším, že by říkal, jak se to má dělat, aby to fungovalo. Já tomu nerozumím. Když to nefunguje nikde na celém světě, tak říkat, že za to může Babiš… Když někdo z umělců říká, že Babiš vynalezl tenhle virus, aby zlikvidoval české divadlo, tak jestli Babiš někde v Agrofertu vyrábí virus, tak to asi potom zařídil po celém světě…
Jakou hudbu posloucháte nejraději?
Já už v podstatě zůstanu takové poctivé hudby, co se hrála živě a muzikanti byli virtuosové. Dneska si každý dělá hudbu doma, v počítači si to tam doladí, najde si tam různé zvuky, barvy, rytmy. Pak to různě poskládá a podle toho je to vidět. Poslouchám samozřejmě novou muziku, ale i i to, co dělají staří pardálové, kteří jsou ještě pořád mezi námi. Třeba teď Paul McCartney udělal novou skvělou desku, poslouchám Waterse z Pink Floyd, který má teď také novou desku. Vyrůstal jsem na kapele Creedence Clearwater, tam zpíval John Fogerty. Snažil jsem se zpívat nakřáplým hlasem jako on, byl pro mě maličko vzor. Těch kapel bylo spoustu. Poslouchal jsem od Deep Purple až po Beatles a Rolling Stones, Beegees. A poslouchám je pořád. Teď je dobré, že na youtube si to člověk může všechno pustit. A vím, že teď spousta mladých kluků a kapel ty staré písničky poslouchají. Už jsem se s tím setkal mockrát, že o nich dobře vědí a paběrkují tam a hledají různé nápady a dávají je do nové podoby.
A jakou svoji písničku máte nejraději?
To máte těžké, vždycky vás ovlivňují davy. Třeba písnička, kterou jsme ani moc v 80. letech nehráli, a pak se to začalo probouzet a teď je to takový fenomén, kdy mě potkávají mladí lidé a Žít jako kaskadér je pro ně top. Nevím, jak se to mohlo stát, ale všude to hrají, v nejrůznějších klubech pro mladé. A samozřejmě jsou písničky, které nejsou moc frekventované, ale které mám rád – Tisíckrát krásnější než prachy nebo Stoletý stařec nebo Ostrovy, se kterými jsem byl úspěšný na Bratislavské lyře. Když hraji unplugged jenom s kytarou, tak písničky jako Kde jsi? nebo Padá hvězda, to jsou věci, které strašně rád hraji. Můžu to hrát ve dvou s kytaristou, můžu to hrát sám, můžu to hrát s celou kapelou, a vždycky je ta písnička hratelná a vždycky si to lidé se mnou zazpívají. A potom, když někam přijedu, tak na mě lidé pokřikují: „Hele, Hurikán.“ Nejvíc mě to těší u mladých kluků, motorkářů, oni to mají jako takovou hymnu, různě si to upravují a na svých akcích to tam pak hulákají. Z toho mám docela radost.
Vždycky je hezké, když člověk něco tvoří, a není to jenom, že na sebe něco naplácá a něco na sebe nahastroší a dělá tam ze sebe v nějakém pořadu karikaturu Honzy Nedvěda nebo někoho jiného. V tom mě nová doba děsí. Rád vidím, i mladé kluky, když přijdou na pódium a vytvoří tam něco vlastního, zazpívají to, je to jejich, něco si napíšou, něco vytvářejí. Protože potom, když jste nějaký „umělec“, tak je dobré, když po vás něco zůstane. Něco originálního, něco, s čím jste třeba trošičku ovlivnil v nějaké době nějaký směr. To vás hřeje. Když je to vaše, ta muzika, co si napíšete, a co vás skvěle živí, tak co si můžete víc ještě přát? Pak ještě zdraví a je to celkem v pohodě.
Dalibor Janda
Narodil se 21.3.1953 v Hranicích – Drahotuších.
V 80. letech válcoval českou hudební scénu, v letech 1986, 1987 a 1988 vyhrál Zlatého slavíka, za prodej svých alb získal Zlatou a Platinovou desku.
Minulý rok se vydal na turné věnované 40 letům jeho profesionální dráhy zpěváka, ale turné zhatila epidemiologická opatření kvůli koronaviru.
Má zálibu v historii, císařích a panovnících, sbírá jejich sochy a nejraději by vrátil monarchii. Je také vášnivý zahradník, pěstuje například motýlový strom, kam se mu slétají jeho oblíbenci, které dřív sbíral a dnes se na ně spíš jen dívá.
