Co právě teď děláte?
Kvůli omezením nemůžu hrát v divadle, což mě samozřejmě mrzí, ale mám i spoustu aktivit okolo. Jsem vedoucí oddělení na Mezinárodní konzervatoři, a zrovna v pátek jsme měli přijímací zkoušky, kam se přihlásilo 40 mladých lidí. Také se věnuji rekonstrukci domu, od října se tady kopou podlahy, mění voda, dlažba a okna. K tomu píšu knížku a sem tam něco natáčím. Jsem také matka a babička, takže se s patnáctiletou dcerou snažím trávit hodně volného času. A mám maminku, které je 97. Teď se nechala naočkovat a je nadšená. Přes týden je v domě s pečovatelskou službou, kde má svoje kamarádky, a v pátek, sobotu a neděli ji mám u sebe.
Váš manžel je pořád v Izraeli?
Ano, můj manžel je velvyslanec ještě na dva roky.
Po čem se vám v Izraeli nejvíc stýskalo?
Kromě rodiny po ničem. Já jsem tam byla velmi šťastná a Izrael je ráj. Vím, po čem se mi nestýskalo – po evropském stresu. Když se ráno probudíte a svítí slunce, je to strašně znát na náladě. Všichni jsou tam strašně svobodomyslní a pohodářští. Vezmou si džíny a tričko kamkoliv, je to strašně nekonvenční prostředí. A pro mě, která jsem také nekonvenční a svobodomyšlenkářská, tenhle pocit absolutní svobody a ještě k tomu to, že mě tam nikdo neznal, pro mě bylo úplně úžasné.
Co jste se v Izraeli naučila nejdůležitějšího?
Radovat se. Já jsem se radovala z každého dne, ale radosti není nikdy dost. A ještě víc jsem opustila lpění na čemkoliv.
Co vám dává učit herectví?
Je to moje nejoblíbenější umělecká činnost. Jste jako zahradník – zasadíte semínko a zaléváte ho, a postupně sledujete, jak se objeví první lísteček, druhý lísteček, poupátko, a rozvine se to. Na výuce dostanete člověka, který má v sobě spoustu emocí, ale neumí je dostat ven. Neumí si je seřadit… Herectví je velmi řemeslné zaměstnání. Opravdu chytré a kvalitní herectví je jako řezbářství. Musíte vypracovat každý detail, zvolit, kudy půjdete. K tomu patří i psychofyzické jednání, protože každé emocionální rozpoložení – když jste vzteklá, unavená, radostná nebo žárlivá – vám nezmění jenom myšlení, ale celé tělo. Žárlivý člověk sedí jinak než najezený. Je strašně fajn, že mohu svoji čtyřicetiletou zkušenost pojmenovávat a předávat.
Podle čeho poznáte talent?
U herectví je kromě talentu ještě charisma. Někdo je třeba hodně tvárný a pracovitý, ale na jevišti vás nestrhne. Je potřeba najít kompromis mezi velkým charismatem a dovednostmi. Někdo evidentně má nějaký talent, to znamená schopnost proměnlivosti – umí zahrát princeznu i ježibabu. A k tomu má něco, co se nedá pojmenovat, ale jak vejde do dveří, jste jím okouzlena. Ideální je, když to ten člověk má obojí.
Sama pocházíte z umělecké rodiny, čím to je, že děti herců a hereček inklinují zase k hraní?
Nemyslím si, že je to nějaký dědičný talent. Dědičná je senzitivnost, kterou na herectví potřebujete. Bez ní byste nemohla hrát. Po klapnutí filmovou klapkou byste si neuměla představit, že vám jde o život, že jste zamilovaná nebo že umíráte. To vyžaduje citovou pružnost, která je ale v normálním životě na obtíž. Všechno vás rozbrečí a vede vás ke zvýšené reaktivitě. Tohle je možná dědičné. Mě strašně mrzí, že můj syn Vincent není lékař. Já jsem chtěla být lékařka, pro mě je to vysněné povolání. Ale protože jsem neměla dost kuráže na medicínu jít, přála jsem si, aby to dělal můj syn. Ale on je také herec. A dodneška to Stropnickému vyčítám, protože to vymyslel on.
Jak vzpomínáte na natáčení pořadu Tele Tele?
Jako na báječné období absolutní samostatnosti a svobody. Deset let jsme si mohli dělat téměř, co chceme. Co nám přišlo vtipné, to jsme si natočili. Díky Tele Tele jsem natočila i cestopis z Izraele, protože jsem naučená si to vymyslet, zorganizovat, zamluvit si na natáčení nádraží Braník, objednat lokomotivu, kostýmy, domluvit si, na co to bude parodie, napsat k tomu text… Chodila jsem na filozofickou fakultu a jsem absolvent divadelní akademie, ale kdybych měla říct, co byla moje největší škola života, tak to bylo Tele Tele. Měli jsme nějaké doprovodné profese, ale tu invenci, ten nápad, to leželo nejvíc na Michalovi Suchánkovi, na Geňovi a pak tedy i na mně.
Myslíte, že se k tomu ještě někdy vrátíte?
Myslím, že ne. Myslím, že kluci už nechtějí. Já bych se vrátila, ale nevím, bude mi šedesát. Kluci teď mají úspěšnou Partičku, Tele Tele bylo ale mnohem náročnější. Partičku nemusíte čtyři dny točit a dva dny stříhat a psát. Ta improvizace je méně technicky náročná než Tele Tele, kterého jsme, co se týče stopáže, natočili 90 celovečeráků.
Kromě herectví jste si vyzkoušela i svět politiky jako zastupitelka Prahy-Suchdol…
To byla životní chyba. Senzitivní herec do politiky nepatří. V mládí jsem chtěla být misionářka a já si popletla misii s politikou, která je ovšem vysoká hra. Ale to bylo od starého Říma. Teď jsem pomáhala s referátem z dějin Říma a úplně mě obešla hrůza, když jsem si pustila na Netflixu dokumentární cyklus, jak Cézar musel vyhovět římským senátorům, kteří chtěli změnit zákon proto, aby na tom vydělali. Teď jsem si vyzkoušela svět diplomacie, který je mnohem přívětivější. V popisu práce diplomata je přátelství s jinými státy a schopnost hledat řešení jakýchkoliv sporných témat. Můj pracovní post v Izraeli se jmenoval „rodinný příslušník doprovázející státního úředníka dlouhodobě vyslaného do zahraničí“. Na vyplnění kolonky zaměstnání herec by mi stačilo pět písmen.
Co teď chystáte?
Ke svým šedesátinám chystám knížku. V prosinci jsem v Divadle Bolka Polívky měla premiéru hry S láskou Mary, což je moc hezká americká tragikomedie. Bohužel premiéra byla jenom on-line. Doufám, že jakmile se otevřou divadla, začnu s tímhle představením jezdit po celé republice. Mám to hrozně ráda, protože moc ráda kulturu vyvážím. To právě dělal můj tatínek, hudební pedagog. Měl několik komorních souborů, se kterými jezdil po republice jako takový osvětář vážné hudby. A dneska, když někde hrajeme, já se v tom kulturáku nebo nějakých lázních úplně dojmu a říkám si, tady jsem hrála jako desetiletá na flétničku s tátou. Když vyjedete ven, lidé jsou rádi, že vás vidí. Vědí, že jsme jeli tři sta kilometrů a že pojedeme tři sta zpátky, a chovají se k nám jako k návštěvě. A my se vždycky hrozně snažíme, když už jsme jeli takový kus, to neodfláknout. Já tedy nikdy neodfláknu představení, ale protože ty lístky nejsou levné, snažím se s nimi komunikovat před i po, aby to mělo ještě nějakou přidanou hodnotu. V tom vidím svojí budoucnost.
Co byste si nejvíc přála?
Nejvíc bych přála celému světu, aby ta pandemie už skončila a aby bylo co nejméně obětí. Zároveň je to asi událost, kterou lidstvo musí jednou za čas zažít. To je myslím ten Bůh, který jednou za čas zeměkoulí zatřese, aby se lidé nějak srovnali.
Veronika Žilková
Narodila se 16. října 1961 v Praze.
Vystudovala DAMU, obor herecké a rozhlasové umění.
Autorsky pracovala na Tele-tele, několika rozhlasových pořadech a cestopisu Křížem krážem Izraelem, učí na Mezinárodní konzervatoři Praha, vedoucí oddělení herectví, hrála v mnoha pražských divadlech, nyní je členkou Činoherního klubu.
Vychovala šest a porodila pět dětí a má tři vnoučata.
Ve volném čase je teď venčitelka čtyř psů členů její rodiny, z nichž ani jeden jí nepatří.
